Rodinné setkání
(kdoví kolikáté)

Hned na začátku bych chtěl jménem celé prasečí redakce vyseknout něco jako omluvu za zpožděné vydání. Je sice pravda, že WWWprase je týdeník neseriózní, a tak si může dovolit kdejakou prasárnu. Ale já jako člověk mám pocit, že já jako redaktor bych se omluvit měl. Tak tak činím.
Alena kdysi v dobách dřevních vymyslela, že bysme měli zachovávat dobrý rodinný zvyk, kdy se nám jednou podařilo sejít se u nich na chalupě v Křižánkách. To bylo ještě za života maminky, pak byl chvilku klid a od té doby se nám to daří docela dodržovat. Sem tam uděláme časovej přesun. Například, když měla Alena šedesátiny, tak jsme jarní setkání přesunuli na začátek července. To měla šedesátiny i Olina, tak to byla velká sláva. Ale jinak se rodinné schůzi obětuje jeden ze svátků květnových osvobozeneckých. Jak je vidět, tak naše rodiny se o rozmnožování Čechů starají poměrně vzorně a počet dětí na maminy je celkem nadstandardní. Množení nám prostě jde.

Původně jsme chtěli jet vlakem s mnoha přesedy, ale Jíťa získala právo vzít si Jeana Piera, to je jejich společné autíčko. Není veliké, je malé, ale přesto jsme se všichni vešli. Jirka musel ještě v sobotu dopoledne do práce, tak jsme vyrazili až po třetí hodině. do Křižánek je to necelé tři hodinky. Po cestě jsem se stavili pro benzín a zmrzku.

V Křižánkách už bylo nepřehlédnutelné hejno rodinných příslušníků. Svou maminku jsem vezl schovanou v časopise Vokno, abych ji nepomačkal. Dana si ji totiž objednala. Prý, jestli bych jí tu fotku neudělal, že si ji pověsí v Ostružné vedle taty, aby viděl, jak měl krásnou ženskou. "A pak si je oba z Ostružné odvezu," dodala. Nad logikou tohoto sdělení jsem nepřemýšlel a fotku jsem udělal. Nejmenší z rodu je momentálně Teodor od Evičky. Je středem zájmu všech starších dětí a tak nějak, mám pocit, vypadá ráj.

Zleva: Jirka, stín Helči, větší stín Jíti, Jíťa a Helča.

Stínohra pokračuje.

Těsně po nás dorazili i Tom s Denisou a Esterkou. Přijeli jsme totiž pozdě, a tak jsem přišli o největší šou. Helča přivezla z Kladna plný fáro bazarových a posbíraných oblečků a doplňků. Udělali si přehlídku, bylo to prý hodně LGBT, takže došlo i na lakování nehtů a další důležité prkotinky. Když dorazila Ester, měla k dispozici už jen jakési černé botky na šteklu, které Helča, a to víme dobře, protože jsme u ní tenkrát zrovna byli ve Skotsku, koupila Bibi, jenže Bibi buď neměla správnou velikost, nebo pohrdla. Ester by neopovrhla, jen velikost neseděla. Tyhle botky zůstaly na ocet.

Udělali jsme si hned malej výlet na pivo k Bukáčkům. Oťas je démonický bavič, tak ukazoval tetkám a sestřenicím všecky svoje nové taneční figury.

Fotíme se s Oťasem vzájemně, já normálně, Oťas stereo.

V Křižánkách je malebně, však taky tu žilo víc malířů, myslím na Vysočině, než v jiných krajích. I teď tu prý pár malířů bydlí, nebo má chalupy.

Evička už je velká holka a Teodor bude taky velkej.

Je najednou docela kosa a Roušovna předvádí, jak je na jakoukoliv situaci připravená a vybavená. Nasadila si čepici, šálu a na ruce fusakle a bylo jí hned teplo.

Je s podivem, jak ten velkej klan děcek je kompaktní a jak se málo, vlastně skoro vůbec nehádají. Je to poměrně neobvyklé, protože když jsou v kruhu rodinném, předvádí takový peklo, že i Dante by se za svý Peklo jen styděl. Dávají si do držky a jsou na sebe docela hnusní, ale jakmile se dostanou tyhle dva gangy dohromady, nastane mír a hippies. Pěkně se opárujou. Bibi má svýho Oťasa, Bobík Ninu, Boris Teodora. Esterka má tak nějak všechny.

Řiditelka vesmíru, momentálně polární výzkumník Roušovna, si objednává s velkou pompou malý pivo. Jedno.

Teodor trénuje nasávání z jiných nádob než z kozy.

Oťas je sice primárně nalepenej na Bibi, to je nambr číslo van, ale jinak je to kluk tulivý a prodejný ke každému.

Mají tam sice jen jednu houpačku u Bukáčků, ale klanu to neva. Kdyby jich bylo dvakrát míň, tak si rozbijou držky.

Příprava Teodora na noc. Kaše, koza, čajíček a spát.

A už je zase ráno. Moje sestry jsou velmi ostražité dámy a předjímají, a tak se spousta věcí řeší preventivně, například, jak spíme všichni v jednom pokoji, teda ne všichni, to by nešlo, ale kladenská klaka, kus Brna a Praha, tak se neotvírá na noc okno, aby některé z dětí v noci nevyskočilo z okna ve spánku, tak je v pokoji ráno tak malé než menší množství použitelnýho kyslíku, že z postele se člověk vykodrcá v posledních minutách před omdlením.

Objednané foto. Dana mě fotograficky často úkoluje, chtěla společné foto se svými křepelkami. Honza, Dana, Linda.

Teodor skejťák.

Ze včerejšího LGBT zbyly jen nalakované nehty. Zleva Bobíkova haxna a zprava haxna asi Lindy.

Teodor a tatra.

Slavný Otakar.

I tuto fotku si Dana objednala. Prej chce mít foto s batohama. Koupily si je v Decathlonu. To je náš, nejspíš rodinnej, sportovní kšeft. Ne, že by tam měli něco převratnýho nebo kvalitního, ale mají to levný a použitelný. I my s Roušovnou tam sem tam zajdeme pro něco.

Alena připravila na prodlouženej víkend několik výletů, ne všechny se dodržely, ale tenhle, co právě začínáme, byl moc hezkej.

Dialog.

Ušli jsme asi 380 metrů a Jirka už nemůže. Jirka s Jíťou výlet pojali jako výlet loupeživý, potřebovali nakrást a nakopat nějaké byliny do své zahrádky v Praze.

Křižánky jsou ves malebná.

A Svratka taky.

Linda si, pozdě bycha honiti, plete věneček nevinnosti.

Linda s Helčou.

Slunko se se Svratkou tulí do malebných zákoutí.

Stezka, kterou pro nás Alena připravila, je stezkou naučnou podél meandrů řeky Svratky.

V Milovech v bufíku jsme se zastavili na občerstvení. Letos jely především extrémně nezdravé hranolky s kečupem a tatarkou...

... a růžové zmrzlinky.

Ninuška s babičkou Milčou, která přijela na horským kole ze Žďáru na Sázavou.

Je nás tolik, že jsme zabrali půlku hospody. To vepředu je Kuba.

Zde u rybníka se někteří magoři rozhodli i vykoupat. V popředí Denisa, Tom, Ester a Oťas. V pozadí nějaké cizí dítě saltuje.

Rodinný portrét na objednávku.

Velká příprava na koupačku. Roušovna je vodní živel, nikdy neodolá a leze do kdejaké vody.

Rybník je plný pulců. Když jsme odcházeli, nějak jsme kolektivně pozapomněli na Ninu, která si na schůdcích do rybníka povídala s pulci, zpívala jim písničky a líbala je a pak zákeřně ty políbené strkala do modré petky. Prý, kdyby se z nějakýho vylíhl princ.

Boris s Honzou. Pak jsem všichni odešli a na Ninu zapomněli. Ani ona si nevšimla, že zůstal s princi sama. Trošku jsme zpanikařili a jali se ji volat a hledat. Naštěstí si jí všimla babička Milča, která odjížděla na kole poslední. Prý slyšela dětský hlásek zpívat. Tak se šla podívat blíž a hle, ona to vňučka, tak šly spolu domů a všecko dobře dopadlo.

Nina s princi. Přelila je do většího kýble a pak začala zjišťovat, co žerou. S překvapením jsme všichni zjistili, že jsou to drsňáci kanibalové a žerou se navzájem. Asi ten, co zbude a je políbený, se pak tím princem stane. Je tak zajištěno, že se princové nepřemnoží, protože by pak zase bylo málo princezen. Příroda není žádnej debil a vždycky si nějak poradí. Sympatické na přírodě je, že na lidi celkem sere a chová se dle svýho svědomí a vědomí. To jen nám lidem se to moc nelíbí, tak svoláváme symposia.

A zatímco princezna Nina rozpráví se svými princi kanibaly, její mladší bráška jezdí v krabici po medvídcích Haribo.

Oťasovo autíčko.

Včera měl své 29. narozky Kuba a dneska má své 5. Otík. Dostal parádní dort se zeleným autíčkem a pěti svíčkama.

Ale nejraději ze všeho má šlehačku, ke které se jinak tak často nedostane.

Oťas na dva fouky zhasil všech pět svíček, Bobík dort rozkrájel.

Oťas každej talíř pak pokydal tou šlehačkou a roznášel po louce.

A zatímco mumraj, Tom si četl Kubovy komiksy.

Oťas nese dort Esterce, která šlehačku nerada, a je to vidět.

My jsme pro Otíka žádnej dárek neměli, protože jsme úplně zapomněli, že má narozky.

Od tety Dany dostal policejní fáro, které si bude moct později vybarvit pastelkama. Dana totiž zrovna studuje na univerzitě třetího věku policejní akademii a na konec semestru dostali všichni za odměnu antistresové policejní fáro.

Teodorovi se líbí sice všecko, ale aby se neprozradil, sem tam nasraně brečí.

Oťas dostal tričko rebelské.

Oťas s dědečkem Milanem.

Nina s tatínkem Martinem.

A nejhezčí jsou omalovánky Petra Nikla s básničkami Josefa Hiršala.

Bibi se rozhodla pro dredy, které ji ochotně a s velkým nasazením vyrábí Jíťa.

Je to děsná piplačka.

Pak přišlo na řadu archivní víno. To bylo tak. Měli jsem doma na balkoně dvě flašky vína, ale nějak jsme se k nim nedostali, tak se tam chudery tulily k sobě, snášely mrazy i slunce a vedra a pomaličku se stávaly víny s příběhem. Po několika měsících jsme je vzali na rodinnou slavnost a tam otevřeli. První flaška byla víc než odporná, tak ji Jirka vylil na kompost a otevřel druhou. Ta byla ještě o něco hnusnější a šla taky na kompost. Jirka pak prohlásil: "Začíná mě to bavit, není tu ještě nějaké víno, že bych ho hned vylil na kompost a ani bysme to neochutnávali?" Nebylo, jen ty naše dvě smutné flašky s odporným obsahem. Ty vína fakt dnes hovno vydrží.

Dresscode se nesl především v pruzích.

Odspodu: Ester, Oťas, Bibi, Jíťa, vlevo Nina, vpravo Bobík a půlka Borise.

Večer špekáčky. Pravděpodobně ne od Babiše, protože obsahovaly maso.

Když už bylo hodně tma, tak jsme si s Milanem ukazovali, jak dobře ty naše telefony fotí potmě bez blesku. Výsledky byly velmi velmi podobné. A pak jsme zjistili, že máme stejný mobily. Čehož jsme si v té tmě nevšimli.

Vypadá to, že za chvilku půjdou všichni spát.

Udělat skupinové foto je v našem rodinném klanu proces nesmírně komplikovaný a vyžaduje vysoký stupeň organizačních schopností. Na to, aby se taková fotka podařila, je potřeba začít organizovat hned po příjezdu, aby se v den odjezdu prvních účastníků zadařilo. Většinou je to série asi deseti fotek, z nich většina je nepoužitelná, protože fotit pytel blech sjetých muchomůrkama je jednodušší. Letos s náma byla i maminka, kvůli které ty setkávačky vznikly před léty, a dnes se fotila s náma v úsporné 2D formě a černobíle. Fotku maminky drží Evička. Jen pro zajímavost, na fotce je mamince asi tak o tři roky víc než našim nejstarším ratolestem, kterými jsou Tomáš a Helča. Jo a nejstarší z rodu Roušů, jak jsem si uvědomil, jsem vlastně já. To je ten, kterej se stejně jako moje sestra Alena, jako jediní dva, nedívají do objektivu. Alena proto, že peskuje Kubu, já proto, abych na mobilu našel spoušť pro vzdálený ovládání nikona, kterej otráveně a unaveně číhá na povel na staré studní o pár metrů před náma. No a samozřejmě nejmladší Teodor, ten se taky nekouká do objektivu. Napadá mě, co ho asi napadne, až za 65 let bude na tuhle fotku čumět. Nejmladší z rodu Teodor bude nejmladší jen do srpna, pak ho vytlačí někdo další, až Linda vytlačí.

No a to je pro letošek rodinnýmu setkání konec. Až zas za rok.