prase21/2018

I prťavosti
(můžou být krásné)

Když jsme se, začnu odzadu, vraceli z dvoudenního výletu, snažili jsme se s Roušovnou proměnit niterné pocity do velkých slov, ale dopadlo to jalově. Velmi zhruba šlo o to, že jsme vzpomínali na mohutné Yosemity a obrovské stromy v Kalifornii, ale přitom v nás bublalo nadšení z malebné české krajiny, skoro spíš krajinky. Když odmyslíme otravné období, kdy Babišovi žlutě kvetou dotace a celá republika je v jeho dresu, tak je to skoro všude tak pěkně malebný, že umět malovat, skončíme jako Antonín Slavíček nebo nějakej jinej českej krajinomalíř pokojů.
Závěr naší zmatené debaty vyzněl asi tak, že i věci prťavé mohou být krásné.

Jarní cestou necestou s partičkou tentokrát připadlo na výročí narození vzácného a statečného člověka sira Nicholase George Wintona. Podle podrobného itineráře od Pepy jsme vyrazili úplně sami z hlavního nádraží směr Zdice. Ostatní vyráželi ze Slanýho autem do Berouna, kde do našeho vlaku přistoupili, a jeli jsme společně těch asi 7 minut do Zdic. Zde začal náš jarní čundr.

První zastávku s občerstvením jsme měli pod obrazem homosexuálního myslivce s jeho milou jelenem.

Výhled lehce mlžný, ale křehký.

Cestou do Svaté jsme objevili obrovské nástěnné malby, ale netradičně umístěné na silnici.

Abychom příliš nebloudili, někdo nám velmi důkladně označkoval cestu.

Obec Svatá vznikla v roce 1576. Informační cedule nám prozradila, že Jan Tátovský vyslyšel hlasy horníků z Hor svatých, kde se těžilo, aby dovolil hudlickým prodat některé porostliny (dohadujeme se, co to asi mohlo být). Jan poručil hudlickým, aby horníkům potřebné porostliny prodali za roční plat 3 kopy grošů, splatných o sv. Havle. Horníci vymýtili porostliny a postavili si tu 12 hornických chalup a tak vznikla ves Svatá.

Věrným účastníkem našich čundrů je jezevčík Robin. Je statečnej a skvělej chodec. Okolní nadměrní psi ho příliš v lásce neměli a otvírali si na něj hubu.

Utěšená krajina s klíšťaty. Myslím, že tentokrát nás žádné zákeřné klíště nedostalo.

První překážka.

Když po modré, tak po modré.

Sám mák v poli.

Hudlická skála jest z buližníku složená. Tento kámen byl drcen na silniční štěrk. Ve skále je prej jeskyně, v té sedí panna v bělostném šatu na kamenné stolici u kamennýho stolu a šije košili. Patrně taky kamennou. A protože je líná, udělá každej rok jeden steh. Až ušije poslední steh, bude konec světa. Chvála lenosti a nepracovitosti. Mám rád obětavé lidi.

Tahle historka je vytlačovaná jinou. A sice, že se tu při lovu ztratil kníže Oldřich, asi se mu vybil mobil s GPS. Naštěstí ho našel uhlíř Matěj a nabídl mu nocleh. Oldřich ho na oplátku pozval k sobě přespat. No a tahle blbost se stala námětem slavné loutkohry Matěje Kopeckého Posvícení v Hudlicích.

Poslední zajímavostí téhle oblasti je, že prej se do Hudlic chodí pro rozum, akorát se s tím rozumem nesmí přejít přes vodu. Hudlice jsou obklíčené potokama ze všech stran, a tak není moudro možné vyvážet.

V Hudlicích, odkud se málem dala vyvážet modrost, se 16. července 1773 narodil Josef Jungmann, někdy také Josef Jakub Jungmann, český filolog, lexikograf, spisovatel a překladatel.

Můžete si zpoza plotu prohlídnout jeho rodnej domek. Hezky udržovanej a před ním Jungmannova "pozlacená" busta.

Místní hospoda Jungmanna používá coby lákadlo.

Na žrádlo se nechala nachytat jen Olina a Petra, my ostatní jsme se drželi piva jako švec kopyta.

Pepa Jungmannů v hospodě hned nad radiátorem. Neberte mě prosím jako nějaký chlubílka, ale několikrát jsem se pokoušel přelouskat jeho překlad knihy Ztracený ráj od Johna Miltona. Nikdy jsem to nedokázal a už teď jsem natolik moudrej, že vím, že to ani nikdy nedokážu.

Čert vzal Pepu překladatele. Ani v Hudlicích se ze svýho slavnýho rodáka taky nepodělají a klidně suší prádlo v průchodu.

Hudlice jsou obcí moderní a zajímají se o dění ve světě. Třeba i o Novičok...

Roušovna je velkej bourač. Sedne na kládu a...

Křivoklátsko disponuje moc pěknejma šutrama. Ála docela trpěla. Ne proto, že tentokrát s námi nešel Honza, kterej si přivodil nějaké zdravotní obezličky, ale proto, že ty krásný šutry by ani její Honza neunesl a nedovezl domů na zahradu.

V Novém Jáchymově jsem měli zamluvený nocleh i večeři a ráno snídani. Po večeři jsme, stejně jako roky před tím, zkoušeli hudební vsuvky. Tedy kromě Roušovny, kterou tak bolely nohy, že šla hned po stejku Diana do pelechu a probudila se až ráno.

Míra zpívá a hraje,

Petra a Jindra zpívají.

Ladys byl letos taky sám, Gábina si vymyslela bolest kyčle.

Pepa zpívá.

Ála zpívá. Její Honza úpí ve Slaném a důvěrně se kamarádí s boreliózou.

Míra zpívá.

Ladys zpívá a hraje.

Zleva mimo obraz: fernet, becherovka, rum.

Ráno společné foto naší prořídlé partičky. Letos byla účast fakt docela slabá. A tak krásná krajina.

Z Nového Jáchymova jdeme přímo kolem slunečních hodin ozdobně napájených elektrickým vedením do Nižboru.

Lesy tu jsou kouzelné, bejt akvarelistou či křídistou, sedím tu na prdeli a maluju a kreslím...

... až by se lesy zelenaly.

Jindra doprava, Robin doleva. Nakonec se dohodli.

První zastávka na lukách.

Míra čumí do mapy a dumá o severu.

Olina zkouší čerta. To je speciální míchanice rumu a griotky. sladký tak, až to sroluje fusakle.

Jindra zkoumá kalvados.

Jsem vyznavačem elektronických map i úžasnýho vynálezu GPS, ale tohle ty elektronický mapy ještě neumí. Dva uživatelé sledují na jedné mapě dvě různé oblasti.

Nižbor je Pepovo srdeční místo, jezdil sem za tetou nebo za někým jiným, nedával jsem pozor, ale o kdejakým baráku uměl Pepa pohovořit.

Pepa pak ukázal jedním směrem a pronesl: A tam u těch stromů bylo mrchoviště. To mě hodně zajímalo, ale víc jsem se nedozvěděl.

Na mrchoviště si ale dneska nižboráci dávají velkej pozor.

U Polverku jsme dali pauzu s klobásou a pivo z plechovky. Zde, pod hrází třetího rybníka, byla vybudovaná kolem roku 1830 knížecí vrtárna, brusírna a soustružna. Vše poháněno rafinovanou transmisí. Dohled nad dílnou měl slavnej českej technik Josef Božek. Ale v roce 1872 za velké květnové povodně byla dílna, stroje a celý složitý transmisní pohon doslova smeteny z povrchu zemskýho.

Ti, co měli normální boty, si museli vysypat z bot šutry, aby se jim šlo dobře dál.

Roušovna mě donutila vyfotit růži svraskalou, rosa rugosa, protože je rapl do kytek. A to jsem ani netušil, že zase někde nějakou šlohla a propašovala ji v batohu až domů.

Chvíli jsme se dohadovali, co je to na obzoru za vesnici, ale myslím, že jsme se na ničem nedohodli.

Kříž je cílem naší cesty. Turning point.

Pak prudkým spádem, kterej se líbil akorát Pepovi a mně, jsme se sešoupli zase k Polverku. Olina kopec Pepovi dole vyčetla a tím ho trošku přinasrala.

A v lese jsem objevil první svazek díla Lesk a bída kurtizán. Honoré de Balzaca.

U Polveru poslední plechovky piva, poslední sekaná, poslední kolečka klobásy. Teď už nás čeká jen cesta do města Nižbor.

Podél Habrovýho potoka.

A kolem talířového domu rovnou do hospody u kolejí.

V téhle hospodě bylo nejlepší pivo a ten výčepní, to jsem fakt ještě nikdy neviděl, na první dobrou natočil přesný pivo, dokonalou pěnu a to pivo pak při pití na půllitrech kroužkovalo. Radost, čirá radost. Slunko svítilo jak v pekle a najednou se plátěná stříška začala rolovat pod okap. Někdo si šel stěžovat, proč ji nenechají stínit, ale pan vrchní prozradil, že on za nic nemůže, že to je automatické, když začne víc foukat vítr, roleta se zasune a pak zase sama vysune. Poznáte podle toho, jestli fouká vítr.

Tato drážní bouda z roku 1899 "magacín", sloužící obcím Vráž a Svatý Jan pod Skalou (St. Johann), stávala původně ve Vráži u Berouna. Nedlouho před plánovanou demolicí byla v roce 2013 rozebraná a včetně kamenných základů převezena do Nižboru. Všechny prkna a trámy byly pečlivě opucované a ošetřené a podle nákresů a očíslovanejch prken zase seskládané do původního vzhledu.

Hospoda, kterou ze starýho vagónu k životu probudil Tomáš Hanák. Ale jak se sám nechal slyšet, už ho to přestalo bavit, taky kvůli EET, tak se jí chce (a možná to už udělal) zbavit.