Peru poprvé
(Salkantay trek)

První významnou událostí poté, co jsme po třicetihodinovém pobytu ve třech letadlech a čekání na třech letištích přibyli do Cusca, bylo, že mi vypadlo sklíčko z brýlí. Vidím špatně na dálku, takže jedno oko dobré a druhé špatné bylo příčinou, že jsem se po ulici motal jako mareado, nebo jestli považujete za výstižnější, borracho po tahu.

Ilona zdokumentovala, jak za asistence místního mladíka hledám na mapě nějakou optiku

Naštěstí Peru je civilizovaná země, takže záhy jsme našli blízko Plaza de Armas optiku, kde mně brýle opravili za několik jednotek místní měny, a nutno říci, že kvalitněji než to v předchozích případech učinili ve Slaném i na Barrandově. Možná bude omluvou, že ve slánské optice na hlavní třídě tak konali v rámci vánočních oslav zdarma, kdy ještě k tomu nabízeli občerstvení v podobě svařeného vína.
Brýle byly opravené souběžně s dalšími událostmi, a to výměnou peněz ve směnárně a objevením restaurace, kde v rámci happy hour nabízeli pisco sour (povšimněte si rýmu hour-sour) dvakrát za cenu jednoho nápoje. Pisco sour je lehce kyselý koktejl s vaječným bílkem, který nás z blíže mně neznámého důvodu provázel celým zájezdem. Mimo Peruánců si na něj (pochopitelně neoprávněně, protože Pisco je pouze jedno a nachází se v Peru) dělají nárok i Chilané, jak píše například Vladimír Plešinger na straně 21 ve své knize „Peru pod kůží“ (JOTA, 2010). Nebyl to složitý objev, protože šťastnou hodinku měli skoro v každé druhé restauraci. Taktika happy hour či podobných postupů ze strany barmanů je zřejmě stále stejná. Na úvod dostanete cosi dárkem na uvítanou, ale nezůstane u jednoho, a co následuje, víme.

Do Cusca, města se 400 tisíci obyvateli, centra zaniklé incké říše, vzdáleného 570 km vzdušnou čarou spíše východně než jihovýchodně od Limy, se určitě ještě vrátíme, takže nyní směřujeme do cestovní agentury, v níž Ilona již z Prahy předjednala program na příští dny. Bude jím v následující den výlet do Posvátného údolí (popis jindy) a dále pak pětidenní Salkantay trek (jméno podle kopce Nevado Salkantay – 6271 m), tj. přiblížení se ke slovutnému Machu Picchu po méně frekventovaných cestách přes vysoká sedla, čímž se aspoň na jednu cestu vyhneme davům toužícím stejně jako my shlédnout jeden z novodobých divů světa.
Vždy jsem se snažil být opatrný při plánování výstupů do větších výšek a dbát na dodržování pravidel aklimatizace. Nevím, jak k tomu došlo, ale z letadla v Cuscu jsme vylezli ve 3300 metrech a po dvou neklidných nocích v hotelu vyrazili na trek, na němž byl první (třetí od odletu z Prahy) den výstup do 4200 m s noclehem ve 3900 m, načež další (čtvrtý) den čekalo sedlo 4650 m.
V předvečer startu prvního treku jsme se v restauraci Sunset House kousek od našeho bydliště v ulici Tandapata setkali na brífingu (tak tomu říkala ona) s naší horskou průvodkyní Yrmou - možná Irmou (30). Dozvěděli jsme se, že naše výprava (Alena, Ilona, Petr, Jan) zůstane na treku pouze čtyřčlenná (plus), budeme spát po chatách (plus), a že následující den musíme vstát za hluboké tmy (velké mínus). Část věcí nám povezou koně.
Brzké ranní setkání klaplo, vyjeli jsme autem do osady Mollepata, kde jsme za asistence zeleného papouška posnídali. Ještě kousek autem, a vážně to začíná. Pěší start je na parkovišti Callacancha (3660 m). Kus serpentinami do kopečka a pak podle vodního kanálu prý zčásti původního (od Inků), nověji opravovaného a stále provozovaného. Vůbec toto hospodaření s vodou jsme na mnoha místech zaznamenali jako obvyklé.

První spaní je ve středisku zvaném Soraypampa (3900 m) s tím, že až se naobědváme a přestane pršet, musíme ještě aklimatizačně vyjít k laguně Humantay Ccocha (4200 m). Počasí všelijaké, lehké přepršky se střídaly s modrými průhledy, zasněžené hory jsme mohli spíš tušit. Laguna je však i v podmračeném světle krásně barevná. Když jsme tam tak posedávali a odpočívali, ozval se dost hlučný rachot. Yrma nás uklidnila, abychom se nebáli, že to není bouřka, ale jenom lavina. Shodou okolností se trek jmenuje shodně s agenturou, která ho pro nás zajistila. Byla nám svěřena odpovědnost ve firemních tričkách nafotit lákavou reklamu. Buď nemáme talent, nebo v zimě a vlhku nedokážeme vygenerovat optimistickou atmosféru, každopádně výsledek reklamní akce je takový rozpačitý.

Kromě toho, že si Peruánci potrpí na vcelku neortodoxní sochařskou výzdobu měst a obcí, jsou i zdatní experimentátoři ve stavbě turistických obydlí. Těch několik na fotkách je jen vzorkem. Správcová (obchodu, restaurace, ubytování a dále všeho možného) Alejandra nás ubytovala v takových prknopřekližkových budkách/stanech s průhlednou střechou. Nejdřív nám to střešní okno připadalo šikovné, názor jsme změnili v noci, kdy si na nás svítil Měsíc skoro v úplňku, neboť na rozdíl ode dne bylo nebe vymetené. Že bouda dobře těsní jsme poznali podle toho, že průhledný strop byl ráno zcela zamlžený od vypařující se vody z vlhkých šatů a zadýchaný od spáčů. Každopádně ubytování natolik zaujalo procházející skupinu místních žen, že je Ilona musela pozvat na prohlídku interiéru a pak se s nimi vyfotit. Ještě jedné zajímavosti si je třeba povšimnout, jak jdou vedle sebe Yrma a běžný peruánský muž, ona vypadá proporčně normálně, kdežto on má k normálnímu tělu dost krátké nohy. Zdálo se mi, že s tím nebyl mezi Peruánci ojedinělý.

Na treku jsme měli zajištěné stravování a nutno říci, že péče byla taková, abychom ani na chvíli neměli pocit, že bychom mohli zhubnout. Po obědě a výstupu k laguně byl na pátou ohlášen čaj, to ovšem znamenalo ještě občerstvení v podobě hromady zeleného avokádového pyré s doplňky (guacamole), ve kterém se namáčely smažené sýrové taštičky (jindy trubičky). No a k večeři o chvíli později nechyběla polévka a maso s hromadou rýže, bramborami a zeleninou. I když se člověk styděl, nešlo to všechno dojíst.
Po bezmračné noci se počasí vrátilo k předchozí podobě. Cáry mlhy a nízké mraky jen občas dovolily nahlédnout na zasněžené pěti a šestitisícovky (noční foto a to modré zasněžené je Salkantay, protože všechno je tady Salkantay). Pomalu jsme se blížili k nejvyššímu místu treku, sedlu Salkantay s výškou oficiálně 4629 m. Čekala nás vyhlášená serpentina 7 hadů, která ovšem nedostála své pověsti drtiče poutníků, neboť po ní chodí/jedou převážně jen turisté na konících s doprovodem. Přímější varianta ovšem příliš výškových metrů neušetří. Sedlo, bohužel, rozhledy nenabídlo, takže jsme trochu zklamáni podstoupili dlouhý sestup až do místa druhého noclehu – Chaullay (2870 m).

Třetí den jsme sestoupili ještě níže do údolí řeky Santa Teresa a potkali staříka (přibližně našeho věku???), pak kousek popojeli autem k Yrmině známému výrobci pisca, což je, jak již bylo uvedeno výše, kořalka z různého ovoce (nebo i s přídavkem medu), která tvoří základ koktejlu pisco sour. Řeka Santa Teresa ústí do řeky Urubamba u obce Santa Teresa, kde je obvykle třetí nocleh na treku. My měli jiný plán, přejít přes další hřeben a spát jinde, jak bude popsáno dále. Tím jsme se zčásti vyhnuli putujícím davům. Po ochutnávce pisca jsme pokračovali na místo oběda v penziónku Lucmabamba lodge nalézajícím se v krásném prostředí plném kávovníků a jiných zajímavých rostlin. Jak jsme během jednoho dne (myšleno 24 hodin) sestoupili o dva a půl tisíce metrů, změnila se pochopitelně skladba vegetace z žádné na bujnou.

Po dalším výživném obědě jsme ovšem nastoupili do krutého osmisetmetrového stoupání do místa našeho třetího spaní. Výstup stěžovalo vedro a mraky, tentokrát se ovšem jednalo o mraky krvelačných muchniček, po jejichž řádění nám zůstaly stopy na nechráněných částech povrchu těla (nohy) ještě spoustu dnů. Na vrcholu stoupání (2800 m) čekal mirador (místo dalekého rozhledu), z něhož již bylo v dálce při troše dobré vůle možné rozeznat známé obrysy Machu Picchu. Ovšem z konfigurace terénu nebylo zcela zřejmé, že se tam dá nějakým rozumným způsobem dostat bez vrtulníku. Takže na závěr dne krásné výhledy s muchničkami. Ubytování na místě zvaném Llactapata ovšem tentokrát nabídlo zcela ojedinělou kombinaci možnosti focení významné památky UNESCO při současném sezení na toaletě, čímž samozřejmě byly muchničky ze hry. V noci se ovšem vynořily jiné potvůrky, ten pruhovaný hádek je podle kuchaře jedovatý.

Jestliže večer jsme byli s výhledy spokojeni, museli jsme být ráno nadšeni. Nejlépe to ukážou samotné fotografie. Sluncem zalitá krajina, modré nebe, zelená tráva, koníci, zasněžené hory, jedním slovem kýč. Po snídani jsme začali skrze bujné rostlinstvo (mezi jiným i divoce rostoucí cukrovou třtinou) sestupovat klikatou stezičkou kolem skromných osvěžoven do údolí řeky Urubamba, která obtéká několik kopců kolem Machu Picchu. To bude vidět spíše z fotek u samostatného vyprávění o prohlídce této pamětihodnosti, takže se ještě vraťme k Yrmě, se kterou jsme se měli večer rozloučit. Narodila se v Huarazu, bydlí v Cuscu a pracuje jako průvodce. Nemá moc ráda davy, což ve spojitosti s její prací vede k tomu, že, pokud může, vodí turisty spíš opuštěnějšími stezkami. Je taková nedůsledná vegetariánka, protože má ráda zvířátka. Má nebo měla německého přítele, tak se občas zapomněla a vypadlo z ní německé slovíčko, nejčastěji ´šajze´. Když jsme jí upozornili, že němčina je jazyk našich sousedů, a že jí rozumíme (tedy tomu slovu), docela se zapýřila. Je zajímavé, že mluvila slušně anglicky, ale některá slova jednoduše nedokázala vyslovit. Iloně proto trvale říkala Leona. Zajímala se i o češtinu, Petr jí napsal několik slovíček, k nimž přidal jako překlad ´šajze´ = ´do prdele´. Tento výraz, který u řady Čechů tvoří podstatný díl slovního projevu, jednoduše nedávala. Nejblíže bylo cosi podobného jako ´dopredele´, ale jestli někdo nevěděl předem, co se snaží vyslovit, nerozpoznal to, přestože si to snaživě opakovala několikrát po sobě.

Po dosažení údolí Urubamby jsme kolem hydroelektrárny došli ke konečné stanici vlaku, který jezdí až do Cusca. V určitém úseku proti proudu řeky je vlak jediným hromadným dopravním prostředkem, neboť silnice tudy nevede. Podle vody a trati, lesem banánovníků, kolem několika shluků motýlů, které přilákalo kdovíco, jsme došli až do Aguas Calientes (caliente znamená teplý, horký, vřelý). Je to nepříliš vzhledné místo ubytování pro stovky až tisíce turistů chystajících se vytěžit Machu Picchu.
Poznámky k některým fotkám: v těch zelených a žlutých pruhovaných pytlích jsou zavazadla turistů, kteří svěřili jejich přepravu své cestovní agentuře. Přes nepochopitelný a zvenčí nedůvěryhodný systém nevíme o případu, že by se nějaké zavazadlo ztratilo. Ten klučina, jemuž stačil ke koupání plastový kýbl, vypadal spokojeně, i když nemá bazén z Mountfieldu.

Salkantay trek tak zde v Aguas Calientes sice nekončí, protože mu oficiálně zbývá ještě den pátý, ale ten si necháme na příště. S Yrmou jsme se rozloučili na večeři v restauraci, kde nás předala do péče Jorgeho, dalšího průvodce, se kterým jsme si podrobně domluvili místo i čas setkání následujícího dne na Machu Picchu. I plánek jsme si namalovali, abychom se již nikdy nespatřili. Jsem si jist, že tím nedošlo ke škodě u žádné strany.
Příště bude konečně buď opravdovské Machu Picchu nebo něco úplně jiného z Peru.

Honza Kurka