Dolomiti 2011
(Mé lyže jsou těžké a nohy slabé.)

Původně jsem si pohrával s myšlenkou, že bych něco napsal o úředničině, o tom, jak se elektronicky sečítají lidi a taky o tom, jak někteří lidi se najednou rozhodujou, že to je velkej zásah do soukromí a jak třetina ví, proč se sečítat a třetina ví, proč se nesečítat a té zbývající třetině je to dílem úplně putna a ještě je možné putnaře  rozdělit na ty, co to ani neví, že se sečítáme a na ty, co to vědí a stejně je jim to úplně jedno. Ale pak jsem si uvědomil, že všude pučí děsně veselý a zeleně zdravý jaro a já jsem ještě nepoužil obrázky našeho výletu do Dolomit, no a tak jsem se rozhodl, že ty Dolomity ještě pustím do světa a pak teprve to sečítání nebno cokoliv jinýho, jak to mám vědět už teď?

Výhled z našeho pokojíčku v Natzu v penzionu Anich.
Čili asi Anička.


Olinu poznám podle té žluté vesty.

Kronplatz 2275 m n.m.

Kdysi dávno před lety jsem se z nadšenýho lyžaře stal odpůrcem lyžování na českejch sjezdovkách a úplně jsem na to lyžování zanevřel. Tohle zanevření mi vydrželo dýl než deset let. Ale před tím zarputilým odmítáním lyžování jsem nevynechal jedinou příležitost si zalyžovat. Byl jsem takovej blázen, že jsem si byl i dvakrát zalyžovat na Slovensku v Tatrách v létě, ale to bylo za hnusnýho totáče a tak o pořádném lyžování na stovkách sjezdovek vzájemně propojenejch nebylo ani pomyšlení. Pak jsem měl ten klídek lyží.

¨

Před několika lety mě Olina přemluvila, jestli bych s ní nejel lyžovat do Dolomit.


Tohle je nejvyšší místo kam vás tu vyveze lanovka. Loni to bylo celé azurové...

A já jel. Byla to paráda.  Znova jsem propadl kouzlu lyžování. Žádný fronty nepřeberné množství sjezdovek, milí šlepraři, všecko najednou bylo úsměvavé. Tu první  druhou dolomití akci jsem odjezdil na skialpových lyžích oldskůlovýho typu. Jednou mi i hodně zatrnulo, když mi vyplo  skoro bezdůvodně vázání a z boty se odpojil bezpečnostní řemínek. Lyže se rozjela po sjezdovce a mně bylo špatně z toho, komu ta rtozjetá lyže ublíží. Zážitek mě otrávil a taky to, jak si musí člověk na spoustě sjezdovek lyže sundávat a obouvat, protože se jede kabinkou a na to moje skialpová silvretta není zrovna příjemná. Už exitují různé typy skialpových nášlapných vázání včetně brzdiček, ale tohle všecko vybavení bylo z dávných dob, kdy jsem ještě na lyžování nasranej nebyl. A tak jsem vyžebral na Milanovi od Helči jedny závodnický vývojový lyže a poprvé v životě si vyzkoušel, co to jsou opravdový lyže. Byl to ohromnej zážitek. S těmito parádnímí lyžemi jsem odejzdil několik našich každoročních Dolomit. Lyže jsou stále velmi nevypráskané a jejich jízdní vlastnosti jsou úžasné (ač toto slovíčko rád nemám, jiné se tu skoro nehodí), leč…


Zahodím těžké lyže a koupím si něco lehounkýho. V tomhle obchůdku spáchala Olina zločin proti mé platební kartě a donutila mě zákeřně koupit si nový chytrý ponožky.


Naladit formu.

A to je to, o čem jsem chtěl napsat malinkou poznámku. Ty lyže jsou děsně těžký, no prostě závodnický, předpokládá se, že mám na to odpovídající nohy plné všelijakých svalů a jsem v nadupané kondici. Ale to pravda není. Kondice nic moc a svaly taky.


Olina chce tančit na tyrolské elegie na stole.


Tam někde dole je Brixen, proto asi ty elegie.

Letošní lyžování bylo zase parádní, ale šíleně mě při něm bolely nohy. Na těch pár minut adrelaninové euforie, kdy si člověk na ledu projede pár agresivních karvových oblouků a zbytek dne se trýzní, jak ho bolí z těžkých lyží nohy, na to se prostě už příště vykašlu a na příští rok si pořídím lehounké lyže s širším středem, aby se s nimi dalo i trošku po neupraveném svahu. Ale hlavně, musí být lehounké. Mně vám letos tak strašně z těch Milanovejch parádních lyží bolely nohy, že už víckrát ne, už víckrát ne, slovy havrana od Edgara Alana Poea.


Tak kdepak odpočívají ti moji páníčkové.


Náměstíčko v Natz.


Nové fusky z donucení. Ty fusky jsou podle manuálu tak chytré, že si o majiteli myslí, že je zcela tupý ignorant, tak ho srozumitelnou značkou radí, na kterou nohu kterou fusku. Pravda je, že druhý den mi nožičky děkovaly, že to bylo příjemné a nic v botě nedrhlo, netlačilo a ani to mokro nebylo nijak pocitově znatelné. A to jem na ně byl pro jejich drahotu nabroušenej a hledal jsem kdejakou veš. Nenašel. Kromě ceny.

Havlíčkův dům téměř potmě. Z hlediska fofografického je zajímavé pouze to, že jedna z výbojek někde v povzdálí vyrábí takhle překvapivě zelenou barvu, ač jiná, podobná dělá barvu hnusně žlutou. A ne hnusně zelenou. Samozřejmě, že jsem to mohl odstranit ve fotošopu, ale proč?


Pohled do Karlova obýváčku.

Letos jsme si jeli sami za sebe. Ve dvou. Bez Olininých kolegů a kolegyň. Sraz někde v Praze, autobusem do Itálie, ubytování v roztomilé vesničce Natz. Náš pokojíček má krásný výhled na hřbitůvek a nadrženej kostel, který hlučně každou hodinu třískal do bronzu. Jídlo bylo příjemné, obsluha roztomile amatérská. Jeli jsme celou noc, pak převlíct do lyžařskýho, a šup na sjezdovky. Večer do penzionu a na večeři a honem rychle spát. Měli jsme to ho plné kecky, vlastně lyžáky. Olina měla svoji zázračnou mastičku, kterou jsme si natřeli svoje ulyžované nohy, Oba jsme měli opuchlý kolena a já jsem si představoval, jak druhej den budu ty těžký lyže zase vláčet celej den a skoro mi z toho bylo vesele blivno. Bezesná noc nad hřbitůvkem. Ráno prší a je mlha. Olina mlhu nenávidí, protože prý nepozná, jestli stojí nebo ne a padá. Během dne to pak i dokázala. Jel jsem za ní a na vlastní oči jsem se přesvědčil, jak normálně zastaví, vteřinu se potácí a pak spadne. Stane-li se jí to ve svahu, zvedne se, ale na rovině je v pasti. Válí se tam jako vorvaň a prosí mě o pomoc. Přestože v tom okamžiku na d ní cítím jakousi teoretickou moc, nevyužiju toho a vždycky jí pomůžu.

Prej to je z té mlhy, já to nemám, sice taky nevidím, ale stačí zavřít oči a tělo si už poradí samo. A to i při jízdě se svahu, je to celkem jedno, kam jedete, jen je potřeba věřit nohám. Pršelo a mlžilo a vlastně z druhého dne jsme toho moc neviděli. Nohy nás příšerně bolely a tak Olina vymyslela, že už toho bylo dost a že musíme dolů na parkoviště, sundat běžky a chlastat bombardino. K tomu chlastání nám hrála místní tyrolácká popmuzika, že se z toho až nohy svíraly v pěst, ale po třetím bombardínu se Olině muzika začala líbit a chtěla mi zatančit na stole ve fialovejch lyžákách. Naštěstí byl stůl vysoký a nevylezla by na něho ani bez lyžáků a bombardín. Konečně se otvírají dveře autobusu a my jedem "domů", těsně vedle hřbitůvku. Slupnout večeři a naskočit znova do autobusu. Večer jedeme do Brixenu, kouknout se Karlu Havlíčkovi do oken jeho vyhnaneckýho domečku. A pak do vyhřívanýho bazénu. To vám byla paráda. Nejlepší byl venkovní bazén s teplou slanou vodou, tak jsme s Olinou trávili většinu času. A sjeli jsme si dlouhej tobogan. Málem jsme však ty schody na vršek toboganu nevyšmatlali pro nehoráznou bolest svalů na nohách.


Sexuálně neukáznění tyrolští sněhuláci.


Olinu už z hospody nikdo nevyžene, nakonec jde sama bez donucovacích prostředků, protože by nám mohl ujet autobus domů do Počernic. Byl jsem jí pro nehoráznou bolest nohou vděčný, že nechce jít do té mlhy a mrholení lyžovat a honit ujeté metry. Při představě, že bychom jeli na celej týden se nám potahují oči mázdrou zoufalství.


Naše poslední štace.


A hurá k autobusu a pak hnedka domů.

Další bezesná noc a pak třetí středisko, poslední. My jsme vymysleli, že budem jezdit jen na tři až čtyři dny, jinak by nám mohly upadnout nohy. Poslední den lyžování byla zase mlha a zase trošku pršení, ale taky pár chvilek modra. Zašli jsme si i na dobrou polívku a pivo do roztomilé chajdy. Tam jsme pak ještě jednou trávili čas před odjezdem k autobusu. Udělali jsme si vzájemně rozhovory na kameru, protože mě Olina donutila, abych si ve sportovním obchůdku koupil nové speciální lyžařské fusakle, a chtěla, aby zazněla pravda na kameru. Ti, kdo mě znáte, víte, jaký je můj vztah k oblečení a utrácení za všelijaký gatě a trika, proto jsem se tak moc cukal. Ale Olina je jednak učitelka, jednak ví, jak na mě, a taky nejsem žádnej velkej bojovník za svý usmolený práva. No a tak jsem si koupil chytré ponožky za 26 euro. Pravda je, že jsou fakt skvělý a je v nich noze blaze, jenže to nemůžu říkat, jinak by mi Olina několik let připomínala, že měla pravdu, že mě přemluvila v mém vlastním zájmu. Na kameru jsem se ale přiznal.

Poslední pokus o rovnováhu na německém území.

Přes noc jsme jeli zase domů. Těším se, jak si na příští Dolomity koupím širší lehounké lyže, jak si vemu ty svoje nové ponožky a jak se mi bude krásně lyžovat. Už se moc těším. Bude to za chviličku, jen jednou do Austrálie a jednou do Irska (objet naše roztroušené po světě děti) a už zase Dolomiti.

A ještě jsem vám neprozradil, že jsem málem v tom našem pokojíčku přišel o "život" a od té doby mi Olina říká Kačer Donald. Já jsem šel již v lyžařském na hajzlík a když jsem se vracel, byla moje chůze vpřed čím dál odpornější. Mocná síla mě vracela zpátky na hajzl. Takové nepřehlédnutelné puzení. Bráním se a jdu dál a dál, jenže pak už to nejde, tah je obrovský. S vypětím se otočím a hle, dveře od hajzlu zachytily moje odepnuté gumové kšandy. Stačil jsem takto dojít skoro do půlky pokoje. Nechal jsem se raději stáhnout zpět ke dveřím, protože jsem si vzpomněl na toho kurvu šimpanze z jedné Hrabalové povídky, kdy se hlavní hrdina z povídky přetahuje o kšandy se šimpanzem a v nejnataženějším stavu ten kurva šimpanz ty kšandy pustil. Moje dveře od hajzlu naštěstí nebyly tak zlomyslné. Trpělivě mě držely uvázanýho jak bernardýna. A pak prej není opatrné lyžování nebezpečné.

7.1. 2011
A je tu ročník 14. To je roků. Před 14 lety jsem měl připojení k internetu přes telefonní analogovou linku, rychlost neuvěřitelných 14 kb a protože nebyla digitální ústředna na moje číslo, stálo mě to jeden místní hovor. Akortát nikdo nemohl telefonovat ani ven ani dovnitř.

1.1.2007
Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku.
Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném
přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.


Na skladě se do dnešního dne válí tyto cestovní deníčky:

Dr a snad i Jr- Na návštěvě u poručíka z Inishmoru: (1) (2) (3) (4) (5)
Tatrmani Hell&Dr - Austrálie-Tramtárie:
(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) (18) (19) (20) (21)
J
an NZ Kurka - Nový deník Zélandský:(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jan Indinista Rouš - Honzíkova cesta (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) . Jeho cestovní deníček je ZDE.( Ale je to blog bez fotek).
Jan Andinista Kurka - Deník Andinisty:
(1) (2)
Jana Vaňourková Kubánský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)
Linda Synaková - Rusko-Elbrus: (1) (2)
Zuzka z New Yorku - Bolívie: (1) (2) (3) (4)
Honza Faltus -Kavkazské Novosti: (1) (2) (3) (4)
Jana Vaňourková - Ománský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jana Vaňourková - O Jižní Africe (I) (II) (III) (IV) (V) (VI) (VII) (VIII) (IX) (X) (XI)


Mořský pann

  • Supravodivé látky jsou pro fyziky zdrojem velkého vzrušení. Nekladou totiž odpor vedení elektrického proudu a nevzniká tak nežádoucí Jouleovo teplo, které  při vedení proudu znamená zbytečnou ztrátu. Supravodiče však dokáží pracovat jen při velmi nízkých teplotách – zhruba na polovině cesty k absolutní nule. Vědci ze Stanfordského institutu pro materiálový a energetický výzkum však začali zkoumat tzv. kuprávy, neboli sloučeniny obsahující anion mědi, u kterých je velká naděje, že se supravodivá vlastnost podaří navodit i při mnohem vyšších teplotách, a to díky spárování elektronů.

  • Stanovování diagnózy pohledem na duhovku oka, tzv. iridiologie, je mezi současnými lékaři považováno za metodu zcela zcestnou a pavědeckou. Nedávný výzkum australských neurologů však prokázal, že přinejmenším v případě stanovování míry poškození nervů v důsledku cukrovky může být pohled do oka skutečně efektivně nápomocný. Vědci pod vedením Nathana Efrona z Queenslandské technologické univerzity v Brisbane nedávno předstoupili před odbornou veřejnost s objevem nové metody, jak včas odhalit degeneraci nervů způsobenou cukrovkou (konkrétně špatným zásobováním kyslíku). Vědci využili vědomosti, že jednou z nejhustěji inervovaných tkání lidského těla je oční rohovka a jejich výzkum ukázal, že téma diagnostiky z rohovky je do budoucna velice slibné. 

  • Byl jsem opět v Brně
  • Bylo tam hezky
  • A jarně
  • Helča v Austrálii uběhla svou první dvacítku kilometrů v kuse.

 

australia

Hell a spol

australia

 

Surreálný inspektor Zrzek

Bobík:
"Mami, já nechci jít do školky. Jenom na kole jet, protože je rychlý a nohama ho strkám."


 
Baselitz ICP (International Center of Photography) The Mexican Suitcase (do 08.5.2011)
V roce 2007 se jakoby zázrakem objevily tři krabice plné roliček filmů slavného fotografa a člena Magnum Roberta Capy. Mělo se za to, že jsou fotky během Druhé světové války nenávratně ztratily. Zachránil je mexický velvyslanec v Paříži a odvezl do Mexika. Krabice obsahovaly 4500 negativů tří slavných fotografů. Roberta Capy, Gerdy Taro a Davida Seymoura, alias Chima.

BaselitzGalerie DOX, Martin Parr Assorted Cocktail (retrospektivní výstava) (do 16.5.2011)
Tohle je velká příležitost podívat se na zvláštní fotky. Martin Parr je v zásadě provokatér, který nikdy a nic nemyslí vážně ani fotky ne. Přesto se dostal až do prestižní agentury Magnum Photo Ostatní magnumisté s jeho přijetím měli dost problémy, protože neodpovídal jejich pohledu na svět okem aparátu. Je to chlapík bez nostalgie. slavný H. C. Bresson o něm jednou řekl: "Když se dívám na Vaše fotografie, uvědomuji si, že jsem z úplně jiné planety." Parr se nechová jako profík, nefotí ani Leicou, ta je mezi fotografy Magnum Photo hodně oblíbená, ani Nikonem dokonce ani Canonem. Fotí prý levnými fotoaparáty a zásadně na filmy, na které fotívají nejobyčejnější turisté. Na filmy kupované v drogérii a trafice kdekoliv na světě. Barvy jeho fotografií jsou moc barevné. A už dost kecání, zajděte se podívat sami.A je docela možné, že tohle všecko je součástí jeho PR a já jsem mu to sežral taky a už mu tu dělám zadarmo reklamu.Jo a ta výstava v Praze je dobrá i za vysokou cenu vstupného.
BaselitzLanghans galerie Praha, FOTO VIRUS / C Action
do 15.5.2011
Fotografie více než desítky současných talentů na stěnách a tři tisíce tištěných stran o celosvětové fotografické scéně v deseti objemných knihách k prohlížení a čtení. C Photo , vrcholná publikace o fotografii poprvé v Praze!
Vystavení autoři: Veru Iché, Sun Hongbin, Marie Taillefer, Lovisa Ringborg, Kyungwoo Chun, Julia Peirone, Giacomo Costa, Aniu, Alexander Gronsky, Victor Albrow, Eustaquio Neves, Julia Fullerton - Batten, Flore - Aël Surun, Lia Sáile, Rong Rong + Inri.
BaselitzGalerie Rudolfinum, Fotografie v českém umění 1990-2010 (do 1.5.2011)
Textové pole: Jack Kerouac: Vize Codyho   Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, 'bibli' beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš 'horkým zbožím', aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh.     Jack Kerouac: Vize Codyho
Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, "bibli" beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš "horkým zbožím", aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh.  


Textové pole: Jack Kerouac: Vize Codyho   Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, 'bibli' beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš 'horkým zbožím', aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh.     Deska pianisty Emila Viklického a saxofonisty Stevea Houbena Bohemia After Dark, která původně vyšla v roce 1997, vychází znovu v reedici.

  • „Ztratíme-li schopnost hrát si, nic se nedovíme. Pak už všechno víme a nemusíme tady být.“ (Bolek Polívka)

  • Kina:
    4.4. – Aero – Další rok (režie: Mike Leigh, VB, 2010, 109 min. Komedie) (Kolem šťastného manželského páru obíhají nešťastné a osamělé životy jejich přátel a příbuzných. Jako jejich důvěrníci vidí do jádra všech zamotaných životů, do jejich přátelství a osamělosti, do naděje a zoufalství, do vzniku nového i zániku starého. A to vše by bylo v pořádku, pokud by se jedna neprovdaná kamarádka nezamilovala do jejich syna. Režisér Mike Leigh, šestkrát nominovaný na Oscara, občas přezdívaný jako „antropolog s kamerou“, přichází s další skvělou studií lidských osudů. A v čase, který se odehraje ve filmu, mu na to stačí jeden rok.) (18:00)
    7.4. – Aero – 127 hodin (režie: Danny Boyle, USA/VB, 2010, 94 hod. Biografický) (Jedné páteční noci v dubnu 2003 se 26-letý Aron Ralston vydal do Utahu, aby zde strávil víkend lezením po odlehlých skalách národního parku Canyonlands. O šest dnů později se znenadání zjevil v civilizaci, bohatší o neuvěřitelný příběh a chudší o pravou ruku. Ralston (James Franco) přežil 127 trýznivých hodin v divočině s rukou přiskřípnutou ohromným kamenem, s malým množstvím jídla a jen několika kapkami vody. Bojoval s přírodou i vlastními démony a vyhrál. Dokázal, že má potřebnou sílu na to, aby se vyprostil z 20 metrů hluboké propasti a zraněný ušel více než 10 kilometrů než konečně najde záchranu. Jen díky neuvěřitelné statečnosti unikl jisté smrti. ) (18:00)
    8.4. – Aero – Biutiful (režie: Alejandro González Inárritu, Šp./Mex., 2010, 148 min. Drama) (Příběh ukazuje životní cestu Uxbala, konfliktního bývalého narkomana, který hledá smíření se svým otcovstvím, láskou, duševnem, zločinem, vinou a smrtelností, obklopený nebezpečným podsvětím moderní Barcelony. Jeho obživa stojí mimo zákon a oběti, které je ochoten položit pro své děti, neznají hranic.) (20:30)
    10.4. – Aero – Černá labuť (režie: Darren Aronofsky, USA, 2010, 110 min. Thriller) (Snímek sleduje příběh Niny, baleríny newyorského baletu, jejíž život je, podobně jako život všech v této profesi, plně pohlcen tancem. Žije s matkou Ericou, bývalou balerínou, která své profesní ambice nikdy zcela nenaplnila podle svých představ a tak teď alespoň nadšeně podporuje kariéru své dcery. Když se umělecký šéf baletu Thomas Leroy rozhodne pro novou premiéru sezóny, Labutí jezero, vyměnit stávající primabalerínu Beth Macintyre, Nina je jeho jasnou volbou. Do souboru ale vzápětí přichází nová tanečnice Lily, která na Leroye velmi zapůsobí svou smyslností a pro Ninu se tak okamžitě stává velkou konkurencí.) (20:30)
    5.4. – Oko – Mama Gogo (režie: Fridrik Thór Fridriksson, Island, 2010, 90 min. Drama) (Ambiciózní režisér právě dokončil svůj nový snímek Děti přírody, který je ale naprostým komerčním propadákem. Svou matku po rodinné poradě přesune do domova důchodců, aniž by si uvědomil, že kopíruje děj svého filmu. Snímek je upřímným autoportrétem i ostrou satirou filmového průmyslu a islandské společnosti. ) (18:00)
    8.4. – Oko – Imaginární lásky (režie: Xavier Dolan-Tandros, Kan., 2010, 95 min. Romantický) (Okouzlující snímek o paradoxech lásky a lidské osamělosti. Příběh svérázného trojúhelníku mezi přáteli Francisem a Monikou a jejich novým objevem Nicolasem. Láska k Nicolasovi naruší dlouholeté kamarádství Moniky a Francise a nutí je volit mezi láskou a přátelstvím, mezí klidným životem a vypjatou touhou.)  (18:00)
    9.4. – Oko – Norské dřevo (režie: Anh Hung Tran, Jap., 2010, 133 min. Drama) (Filmová podoba knižního bestselleru Haruki Murakamiho vypráví stejně jako knižní předloha o nostalgii lásky a ztrát. Děj se odehrává na konci 60. let v Japonsku na pozadí studentských bouří. Toru Watanabe je tichý a uzavřený vysokoškolák, který se v Tokiu znovu potkává s křehkou Naoko, přítelkyní z dětství. Jejich vztah se postupně prohlubuje, zároveň je ale vystaven rostoucímu tlaku minulosti, kterou poznamenala tragédie jejich společného přítele. Během divokých nočních večírků, na které Torua bere jeho kamarád Nagasawa, potká Toru impulzivní mladou ženou jménem Midori...) (18:00)
    4.4. – Ponrepo – Ladič pian zemětřesení (režie: bratři Quayové, VB/Něm./Fr., 2005, 99 min. Drama) (Režisérům nejde ani tak o naskicování světa odtrženého od reality jako o spojení různých rovin vnímání. Rozostřením, mnohovrstevnatou světelnou dramaturgií a stále nanovo fragmentovanou narací je budována matná atmosféra nevědomí. Vycizelovaný zvukový design z iritujících zvuků a opulentní hudby tento dojem zesiluje. Člověk má dílem pocit, že se v napůl bdělém stavu noří bezprostředně do světa obrazu.) (20:00)
    6.4. – Ponrepo – cyklus Miklós Jancsó 90 – Kleió tančí – Odvrácená tvář (režie: Miklós Jancsó, Maď., 1963, 89 min. Drama) (Odvrácená tvář je filmem, který vnesl do maďarské kinematografie výrazně modernistické postupy, rozvíjené na Západě francouzskou novou vlnou, Bressonem, Bergmanem, Fellinim, Antonionim a dalšími. Zvláště poetika posledního z nich je blízká i Jancsóovu druhému celovečernímu filmu. Hlavní postava - lékař, snažící se zbavit životní krize - záměrně postrádá jakoukoli hlubší psychologizaci, umožňující porozumět jejím motivacím a vztahům ke světu.) (20:00)
    4.4. – Světozor –Dokumentární pondělí – Iránská kuchařka (režie: Mohammad Shirvani, Írán, 2010, 72 min. Dokument) (Šestice městských žen prozrazuje některé rodinné recepty ve filmu, který se zdá být lekcí z místní kuchyně - za ní se ale skrývá překvapivá sonda do partnerských vztahů současné íránské společnosti. Tento na první pohled jednoduchý snímek režiséra Mohammada Shirvaniho se odehrává v kuchyni, kde šest íránských žen, které jsou všechny příbuzné režiséra, připravují jídla pro jejich rodiny v období ramadánu. Ženy mluví o své lásce k jídlu a vyměňují si tajné tipy (jedna z nich si dva roky nemyla ruce s vysvětlením: „Představte si všechny ty vitamíny, které na nich musí být!“), avšak co začíná jako série kuchařských lekcí o tradiční perské kuchyni se nenápadně mění v brilantní analýzu vztahů mezi muži a ženami v současné íránské kultuře.) (20:45)
  • Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
    4.-5.4. – Agharta – Rhythm Desperados (21:00)
    6.4. – Agharta – Petr Zeman Quintet (21:00)
    7.-8.4. – Agharta – Yandim band (21:00)
    9.4. – Agharta – Vít Švec Trio (21:00)
    10.4. – Agharta – Hot Line (21:00)
    4.4. – Blues sklep – By-pass Jazz Band (20:00)
    5.4. – Blues sklep – Kikina B (21:00)
    6.4. – Blues sklep – Umg Blues Jam Session (21:00)
    7.4. – Blues sklep – B5 (21:00)
    8.4. – Blues sklep – Tonny Blues Band & Juwana Jenkins (21:00)
    9.4. – Blues sklep – Octopus (21:00)
    10.4. – Blues sklep – Trio Romano (21:00)
    4.4. – Jazz club U staré paní –Jarek Šimíček (20:30)
    5.4. – Jazz club U staré paní – Kuba Doležal Quartet (20:30)
    7.4. – Jazz club U staré paní – Balzar Robert Trio (20:30)
    8.4. – Jazz club U staré paní – Karel Růžička Trio (20:30)
    9.4. – Jazz club U staré paní – Rene Trossman Band (20:30)
    10.4. – Jazz club U staré paní – Matěj Benko Trio (20:30)
    6.4. – Jazz Dock – International Quintet (22:00)
    9.4. – Jazz Dock – Alena Průchová Band (19:00)
    10.4. – Jazz Dock – Walter Fischbacher Trio (22:00)
    4.4. – Jazz klub Ungelt – The Blues Wave (21:00)
    5.4. – Jazz klub Ungelt – Rock & Roll Gang + Tony Škrášek (21:00)
    8.-9.4. – Jazz klub Ungelt – Luboš Andršt Blues Band (21:00)
    10.4. – Jazz klub Ungelt – Filip Gondolán Band (21:00)
    4.4. – Jazzboat – Roman Pokorný Trio (20:30)
    5.4. – Jazzboat – Jan Smigmator Trio (20:30)
    6.4. – Jazzboat – Ondřej Kabrna trio (20:30)
    7.4. – Jazzboat – Jakub Zomer Trio (20:30)
    8.4. – Jazzboat – Jazz Revue (20:30)
    8.4. – KC Kaštan – Wotienke (20:00)
    4.4. – Stará Pekárna, Brno – Ty Syčáci (20:00)
    5.4. – Stará Pekárna, Brno – Walter Phishbacher NY3 (20:00)
    9.4. – Stará Pekárna, Brno – Tiger Cooke (20:00)
    4.4. – U malého Glena – Stan the Mans Bohemian Blues Band (21:30)
    5.4. – U malého Glena – Roman Pokorný & Blues Box Heroes (21:30)
    6.4. – U malého Glena – Jamie Marshall & Radek Hlávka (21:30)
    7.4. – U malého Glena – Filip Gondolán Band (21:30)
    8.4. – U malého Glena – Soukup-Křišťan-Kadziela Q. (21:30)
  • Kluby - cizina:
    Rudy Linka hledá prominentní scénu pro jazz a zaujalo ho Rudolfinum. Předložil koncept Rudolfina jako otevřeného komunitně-kulturního centra, které by mělo široké využití. Jeho inspirací je Lincolnovo centrum v New Yorku.
    6.4. – Blue Note Milano, Itálie – Tony Levin – Stick Men (21:00, 23:30)
    6.4 – Blue Note Tokyo, Japonsko – Naruyoshi Kikuchi, Pepe Tormento Azucarar, Masako Hayashi – vzpomínkový koncert na Elizabeth Taylor (19:30)
    4.4. – Blue Note New York, USA – Joe Louis Walker (20:00, 22:30)
    7.4. – Twins Jazz, Washington, USA – Leslie Casey (20:00, 22:00)
    6.-7.4. – Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – The McCoy Tyner Quartet (20:00)
  • Hudební festivaly:
    do 5.4. – Jazz Jaro 2011 aneb Jazz v Pekárně, Brno, Stará Pekárna (info: http://www.jazzdoregionu.cz/)
    do 23.4. – Jazzinec 2011, Trutnov (info: http://www.2011.jazzinec.cz/)
  • Tanec a experimentální divadlo:
    Letošní ročník festivalu Česká taneční platforma se uskuteční pod heslem „Nechte se unést tancem“. Pětidenní přehlídka nejzajímavějších tuzemských tanečních projektů začne 7. dubna a budou ji hostit divadlo Ponec, Teatr NoD a Studio ALT@.
    6.-7.4. – Alfred ve dvoře – Tělovník obecný – corpus vulgaris (koncepce projektu: Kateřina Jungová, Martina Musilová) (Autorské představení je vyvrcholením dvouletého projektu MÍT TĚLO, BÝT TĚLEM. Projekt zahrnuje zkušenosti lidí, kteří žijí s různými druhy zdravotních či sociálních handicapů a také lidí, jejichž vztah k tělu je ovlivněj jejich profesí a věkem. Tito lidé jsou zároveň spolutvůrci a účinkujícími představení.) (19:00)
    8.4. – Alfred ve dvoře – Domácí úkoly z pilnosti 34. (Nekonečná hitparáda tanečního a pohybového divadla. Tentokrát nově! Přichází Krepáci! Vaše oblíbené postavy Vás okouzlí kvalitou krepu! Dělobuchy! Zvýšená Hořlavost! Nestabilní substance! Diversita zaručena! KRE-PÁ-CI!) (20:00)
    9.4. – Divadlo Kolowrat – Emotion Collection (Ojedinělé spojení tanečníků baletu Národního divadla, jazzové zpěvačky Eleny Sonnenshine a písniček Honzy Budaře.) (19:00)
    4.4. – Divadlo Ponec, hostuje Taneční divadlo Nanohach – Synchronicity (Neočekávané až zvrácené situace pojí v hloubi skryté souvislosti – neodolatelně upřímná hra o partnerském nesouladu.) (20:00)
    5.4. – Divadlo Ponec – S kůží na trh (V představení nabitém barvami, ženskostí a něhou čtyři mladé ženy odhalí své nejbizarnější představy o tom, jak pobavit.) (15:00)
    7.7. – Divadlo Ponec – Sunyata (choreografie: Kateřina Stupecká) (Temná noc má neobvyklou řídící funkci v životě duše. Když dorazíme do temné říše podsvětí, je člověk hlouběji než jeho vlastní emoce. Sunyata je slovo pocházející z buddhistické filosofie a znamená jakousi konečnost, dualitu, rozpoznání sebe sama a může být zjednodušeně chápána opravdu jako prázdnota. Sunyata Kateřiny Stupecké je hlubokým potopením se do prázdnoty.) (20:00)
    8.4. – Divadlo Ponec, hostuje Farma v jeskyni – Divadlo / The Theater (režie: Viliam Dočolomanský) (Tento projekt vznikal na ose Praha – severní Brazílie. Skupina herců hraje hru o vzkříšení býka odedávna dodnes. Strašlivý a ustrašený pohled se přetlačují a vymezují jeviště a hlediště. Scénická kompozice Farmy v jeskyni vychází z rytmů a tanečních kroků, jimiž brazilští otroci setřásali pouta a vytvářeli svůj svět.) (20:00)
    9.4. – Divadlo Ponec, hostuje DOT 504 – Mah Hunt (choreografie: Lenka Vágnerová, Pavel Mašek) („Žiji ve světě bez zvířat, postrádám jejich pravidla.“ V tomto duetu se dva lidé rozhodli zažít lov. Jak bude vypadat, závisí na tom, jaká pravidla budou nastolena.) (20:00) Festivaly tance a experimentu:
    7.-12.4. – Česká taneční platforma 2011, Praha (info: http://www.tanecniplatforma.cz/)
    do 29.5. – Bolšoj balet, Praha přímé přenosy představení Bolšoj baletu z Moskvy (info: http://www.kinoaero.cz/cz/cykly-festivaly/142/Bolsoj-balet-2010/199/2010/)
  • Divadla:
    Druhý ročník mezinárodního festivalu Divadelní svět Brno proběhne v termínu 27. května – 4. června a uvede více než sto představení špičkových českých i zahraničních tvůrců. Divadelníci a performeři obsadí na osm dní brněnská divadla, náměstí i ulice.   
    6.4. – ABC – Leo Rosten: Pan Kaplan má třídu rád (režie: Miroslav Hanuš) (Příběh o zdolávání neuvěřitelných zákrut cizího jazyka ve třídě plné lidí, kteří už dávno překročili školní léta.) (19:00)
    8.4. – ABC – Yasmina Reza: Třikrát život (režie: Milan Schejbal) (Neobyčejně dráždivá groteskní komedie současné francouzské autorky. Hra míjení se, o chtění domluvit se i o snaze bořit zajeté koleje života, hra o touze po tom, co nemáme, ale chceme a nikdy nemůžeme mít, hra o životě viděném jakoby pod lupou.)  (19:00)
    9.4. – ABC – Jaan Tätte: Tajemné rozcestí neboli Zlatá rybka po estonsku (režie: Lída Engelová) (Hra o zázracích a penězích a také o děravé naději, že by láska a peníze mohly být slučitelné.) (19:00)
    5.4. – Činoherní klub – Milan Kundera: Ptákovina (režie: Ladislav Smoček) („Moc je úplně nejsladší, když je úplně nepřiměřená. Když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému...“) (19:30)
    7.4. – Činoherní klub – Martin McDonagh: Ujetá ruka ve Spokane (režie: Ondřej Sokol) (Nikdy nechtějte prodávat někomu ruku, která mu nepatří. Odstartuje to mnoho problémů... Velmi veselá a černá komedie.)  (19:30)
    8.4. – Činoherní klub – Jasmina Reza: Bůh Masakru (režie: Ondřej Sokol) (Jsme lidé kultury, rozumu anebo jen bezmocné individuální oběti svých pudů? Hra, během níž se bortí očekávané stereotypy chování...) (19:30)
    7.4. – Dejvické divadlo – Joe Penhall: Krajina se zbraní (režie: Martin Myšička) (Hra o lidech, kteří perfektně dělají svou práci... Konfrontace geniálního vynálezce, vynalézavého dentisty, obchodní ředitelky letecké továrny a agenta státní tajné služby, přičemž vyjde najevo, že každý má svou pravdu.) (19:30)
    7.4. – Divadlo Komedie – Josef Škvorecký: Lvíče (režie: Viktorie Čermáková) (Příběh flirtu mezi sebevědomým redaktorem a záhadnou slečnou se odehrává v atmosféře prázdninové Prahy 60. let.) (20:00)
    9.4. – Divadlo Na zábradlí – David Gieselmann: Louis a Louisa (režie: J. Nvota) (Adoptujeme jiné dítě. Zase nějakého malého chlapečka, který se sladce dívá z fotky. Takového, který píše krátké dopisy z Brazílie nebo z Afriky, třeba černouška.) (19:00)
    4.4. – Divadlo Ungelt – William Douglas Home: Ledňáček (režie: Ladislav Smoček) (Duchaplná anglická  komedie o vdově, sirovi a jeho komorníkovi, kteří se i ve vyšším věku dokáží těšit ze života.) (19:00)
    6.4. – Divadlo Ungelt – Sam Shepard: Láskou posedlí (režie: Janusz Klimsza) (Strhující drama o silném milostném vztahu dvou nevlastních sourozenců, který je pro oba osudovou láskou na celý život a zároveň zničujícím prokletím.) (19:00)
    9.4. – Divadlo V Dlouhé – PREMIÉRA Stalo sa prvého septembra (19:00)
    8.4. – Divadlo V Řeznické – PREMIÉRALedňáčci (19:30) Divadelní festivaly:
    5.-9.4. – Setkání/Encounter – Mezinárodní festival divadelních škol (info: http://www.encounter.cz/)
    do 31.12. – České divadlo 2011 (info: http://www.ceskedivadlo.cz/)


 

 

 

NA DIFA-JAMU je od úterka až do soboty mezinárodní divadelní festival Encounter, takže tentokrát žádná pozvánka do Marty – je toho moc a pravděpodobně vyprodáno...

 

STUDIO PIVOX vyrábí zvuk do televizních pořadů ČT Brno Namoll. Teď točili mimo jiné  Druhou trávu.



Na snímku stréca Franty Nečase vidíme scénu ze studia Typos v  cukrdlátkovém provedení brněnské televize.

Bučovice

kvetou, na zahradě je zeleno a barevno.

Kam se člověk podívá, tam je potřeba něco udělat a v žádném případě se to nedá stihnout za jeden den. Práce neuteče, a tak jsme si jí hodně nechali na příště.

Hlavně jsme si užívali pokusů o komunikaci s Kiarou, protože to se napříště nechat nedá...

Nejsem notorickým sledovačem nejrůznějších videí, ani je nijak nevyhledávám. K tomuto jsem přišla náhodou a shlédla ho několikrát, óbrovská sila!
http://www.stream.cz/video/573568-rozhovor-miminek-dvojcat

Dada a spol. www.quakvarteto.cz

3. 4. 2011 - Dr+pilní příznivci prasete

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš