Důležité upozornění, příští prase pravděpodobně nevyjde, protože se chystáme do pralesa a nepočítáme s žádným signálem ani s prací na praseti. Zkráceně a srozumitelně: Na příští prase redakce zvysoka kašle!!! Vyjde asi až
prase č. 30. A číslo 29 se nikdy nenarodí!!!

Fast foot
(maratonské běžení)

Před nedávnem se mi stalo něco podobného jako Dymbulovi, začala jsem běhat. Nikdy by mě nenapadlo, že jde o tak silnou, prudkou a značně návykovou drogu. Když mi o tom vyprávěl, trochu jsem se ošklíbala a říkala jsem si: "Trošku zase přehání, jak se může někdo zblbnout do běhání." Když u nás v Austrálii loni byla panička s páníčkem, tak jsme si párkrát zaběhali na pláži, ale nic moc. Jenže odjeli a Ann, jedna moje známá, která běhá již delší dobu se svým (ne za svým) manželem, mě zlanařila, ať si jdu zaběhat s nimi. Pozvání jsem přijala, jen jsem se zeptala kudy. Nasadila jsem typické ozácké botky farmářky - víc pohorky než běžecká sportovní sofistikovaná obuv - a šla jsem Ann vyzvednout. Ta mi s údivem pohlédla na nohy a navrhla mi, jestli si raději nezkusím některé z jejich mnoha vyběhaných maratonek.

Po krátkém rozhodování jsme se rozhodli zkontrolovat Heleninu první běžeckou trasu. Aboridžinskou stezku.


Kapradiny jsou tu úplně stejné jako u nás v Česku.


Tuhle stezku máme rádi a kdyby tu páníček bydlel, určitě by tudy běhal rád a furt. Hezky to tu voní.


Vypadá to jako ruské břízy ruských impresionistů, ale ani s břízami ani s impresionisty tohle nemá nic společného.

Rozdíl velikostí jsem vyplnila dvěma páry teplých ponožek. Vyběhly jsme do lesa na aboridžinskou stezku, asi proto, aby se za mě Ann nemusela stydět, neboť jako běžec jsem rozhodně nevypadala, a ani její profesionální běžecké boty mi k tomu nijak nepomohly. Již během prvních metrů běhu mi Ann prozradila, že vlastně chodí běhat jen kvůli tomu, aby si dobře pokecala, že běhání ji až tak moc nebere. Přemýšlela jsem, proč si raději nejde pokecat do kavárny. Tam by přece našla mnohem víc kámošek na kecání než při běhání.

Erotika na každým kroku a žádné obezličky. Přímo k jádru pudla.

Tudyma běhat, to je skoro stejný sen, jako běhat po lesích okolo Dolních Počernic, Klánovic, Běchovic, či Svépravic. Žádnej zásadní rozdím nevidím. Tedy kromě toho, že tady je v létě hadů, až bych měl v trenkách hnědo strachy. A možná bych si zvykl, kdo ví? Teď je tu ale v Auattrálii zima a hadi na uštkávání vyloženě prdí. Tím odpovídám na slavnou otázku, jestli hadi prdí. Ano, prdí. V zimě.

Aboridžinská stezka, náš běžecký okruh, má asi 5 km. První 2 km jsem statečně vyprávěla vtipné historky a připravila se tak o vzácný kyslík. Vždyť si přece Ann chce popovídat, ne? Další 2 km jsem se proměnila v pasivního posluchače, rušila Ann hlasitým supěním a odpovídala jen holými větami. Do prdele, co na tom běhání všichni vidí? (Promiň, babi.) Poslední kilometr ze mně stříkala pěna i voda a nebyla jsem s to odpovídat ani holou větou, jen jsem přikyvovala. Škoda, že mě Ann neviděla, běžela jsem totiž za ní. Ach jo, kdybych měla svoje farmářky, mohla bych se aspoň vymluvit na nevhodnou obuv. Domů jsem přišlá úplně zrychtovaná s rozhodnutím, že půjdu příště zas, i když sama jsem tomu moc nevěřila. Jenže...

Evans river, přílivová řeka, která běžce provází skoro polovinu cesty.

Běhací virus (forest gump fever) je vysoce nakažlivá infekční choroba přenášená hlavou (klasická pohlavní choroba). Přestože mé pocity z prvního běhu byly naprosto negativní, běhat jsem nepřestala. Právě naopak. Běhala jsem čím dál častěji a čím dál, tím dál. Po nějaké době jsem si dokonce fakt mohla s Ann při běhu i pokecat. Když se mi náhodou někdy stalo, že mi to nevyšlo, cítila jsem se podvedená a okradená a v tom je ten běhací virus děsně zákeřnej. Běh se vám stane naprostou nezbytností, a to navzdory tomu, že vás z toho někdy bolí celý člověk.

Jednoho dne Ann usoudila, že jsem již běháním dostatečně promořená, a přitlačila na pilu. V červenci se na Gold Coast běží maraton, poběžíme prý spolu. Odpověděla jsem nevím a propadla panice. Ann vytiskla z internetu tréninkový program a začala se o mě starat jak o opravdového běžce. Z farmářky z hor se stala regulérní běžkyně na dlouhé tratě. Nebylo výjimkou, že mi Ann do kopce utekla o několik km a na vršku na mě čekala s lahvičkou vody a speciálními běžeckými cukrátky. V průběhu tréninkového plánu jsem však odjela na 2 týdny zpět do Česka a to mě zachránilo od smrti z přetrénování! V Brně jsem byla běžet jen jednou a nakazila jsem další dva lidi - sestřenici Lindu a brášku Honzíka. Je to fakt virulentní potvora! Po návratu z Čech jsem usoudila, že vlk se nažere a kozy zůstanou celé a že poběžím jen půlmaraton.

Posvátný dutý aboridžinský strom. Nedoporučuje se vcházet dovnitř. Podle aboridžinských tradic to nepřináší nic dobrého.

Tato veselá taškařice se každoročně koná počátkem července na Gold Coast. Nejdřív jsem si myslela, že se jedná jen o místní záležitost, ale když jsem na startu uviděla to mnohatisícihlavé stádo, poklesla mi čelist. Kde se tu všichni kurva berou (promiň, babi)?

Abych vůbec mohla tento masový závod absolvovat, musela jsem roztrousit své děti po hodně dobrých známých a přemístit se 150 km na start. Půlmaraton začal v 6 hod ráno za šera a ptačího cvrlikání. Na startu se shromáždilo osm a půl tisíců běžců a běžkyň. Každý z nich měl na tkaničce čip, který začal počítat čas od okamžiku proběhnutí startem, na který se čekalo i několik minut. Na startu jsem se jednou otočila a v tom okamžiku jsem ztratila obě své známé a zůstala jsem sama. První dva km se mi běželo docela lehce. Poté mě náhle téměř zklátila prudká bolest v pravém boku. Moc na to netrpím, proto mě to dost překvapilo.


Tady jsou připravené pijavice, aby si vlezly do sandálků a přisály se krvavým polibkem. Není to nic hroznýho ani hnusnýho. Loni se mi přisála k nártu jedna a já jsem si ji prvně vyfotil a teprve pak ji odtrhnul. Udělala mi jen malý krvavý cucflek a jen mírně to svědilo. Docela pohodička. Letos se mi do sandálků dostala jedna daleko dřív, než měla povoleno, protože pijavice mají být až tady v tomto místě, ale byla asi zblbá tím, že je daleko od svého teritoria a ani se nestihla přisát. A protože jsem si ji nechtěl ani fotit, tak jsem ji s omluvou hodil do křoví, ať si najde někoho jinýho.

Palčivá bolest trvala asi další 2 km a značně zpomalila mé tempo (asi pud sebezáchovy, tělo je rozumnější než já). Potom se bolest přemístila z pravého boku do levého, ale to už naštěstí netrvalo dlouho. Tělo zjistilo, že si nedám poradit a přestalo zlobit. Zhruba na šestém km se mi najednou tělo odlehčilo a běželo se mi lehce, ba co dím, téměř nádherně (to se mi stává pravidelně, asi setrvávám u běhu kvůli šestému kilometru). Na obličeji se mi rozhostil blažený úsměv. Jenže půlmaraton má v rukávu mnoho dalších triků. Na sedmém km se najednou proti mě vyřítil první běžec, který si to už mazal zpět do cíle. To mě poněkud vyvedlo z rauše. Co tady kurňa ten cvok dělá?


Asi pravotočivý strom.

To snad ani není možný, že by si spletl směr? Na 14. km se mi najednou z ničeho nic odkrvila hlava, tělo drze přestalo poslouchat a svévolně se chtělo vyblít z podoby půlmaratónského běžce. Opustila mě veškerá vůle běžet, chtěla jsem si jen lehnout do trávy a umřít. Protože jsem ale od Dušana věděla, že tohle se stává každému běžci na dlouhou trať, vyškrábala jsem poslední zbytečky svého lepšího já (nebo horšího?) a nelehla jsem si, neumřela jsem, ale volným tempem jsem kráčela stále dál. Asi po 500 m se tělo samo přeplo a dovolilo mi znovu běžet. Paráda! Krize zažehnána a cíl v doběhnu. Cílem jsem proběhla v čase 2 hod a 10 min. Byl to můj 1. půlmaraton v životě! Možná, že jednou zkusím celý.


Tady sedí dvě volavky jako dvě hrdličky.

V cíli jsme se opět našly se známými, daly jsem si kafe a šly jsme povzbuzovat ty opravdové, nepoloviční maratónce. Stály jsme na 32. km a byly jsme svědky nejedné dramatické chvíle. Když přiběhla Ann, byla úplně vyřízená a chtěla všeho nechat a maraton vzdát. Sborově jsme ji podpořily: "Vždyť už je to jen 10 km!" "No právě," ale běžela nakonec statečně dál. Přesunuly jsme se na 41. km a pozorovaly trosky blížící se do cíle. Někteří kleli, pár se jich dokonce smálo, někteří plakali a jiní se téměř nemohli hýbat a posun vpřed byl pouze otázkou železné vůle. Ann překvapivě vypadala na 41. km lépe naž na 32.

Liána škrtič.

Bloody eleven - fenomén běžců na dlouhé tratě. Jak běží dlouho a potí se, tak jim tričko, když je blbé, rozedře bradavky a teče jim pak krev, která na triku udělá dvě svislé čáry. A protože anglicky se jednička většinou píše jako čárka a ne jako u nás správně s tím háčkem, tak z toho vznikl název Bloody eleven.

Poprvé v životě jsem se ocitla uprostřed maratónského dění a byl to pro mě vysoce emocionální zážitek, mnohem silnější než návštěva kina nebo hospody. Začínám rozumět tomu, proč člověk může propadnout běhání. Díky, Ann.


Panička se svou maratonskou běžkyní, vpravo v pozadí maratonská vňučička Bea, protože to je geneticky dané. Jenže Bea o tom ještě neví, že jednou si veme nějaké kecky a vyrazí do buše, nebo kamkoliv jinam, jen aby to běželo. Bea ve škole už několikrát běžela o závod a její výsledky byly nápadně dobré. Nejlíp v rodině běhá asi Boris. Ten však běhá bosej, což tady v Austrálii, ani podle posledních celosvětových průzkumů neškodí. I při tomhle maratonu prý běželo několik maratonců bosky. Slavný trenér maratonských běžců Joe Vigil, když viděl běhat Tarahumary, indiány z Mexika, tak se ve své nové knize omlouvil všem svým svěřencům, že je celou dobu blbě trénoval. Indiáni běhají bosky nebo v blbých sandálkách, běhají daleko a rychle. A přes špičky, ne přes paty. A maraton je pro ně přiliš krátká vzdálenost. Všecko je tak nějak naopak, než si myslel bílý člověk. Dokonce bylo dokázáno statisticky, že čím dražší a chytřejší běžecká bota, tím víc úrazů, čili bosky by to mohlo být bezúrazové. Nebo tak nějak.

Nejrychlejší čas celého maratonu byl o pět minut pomalejší, než můj čas na půlmaraton. Půlmaraton běželo asi 8 tisíc lidí. Celej maraton 6,5 tisíc lidí. Fakt masová záležitost. No prostě maso. Ofiko stránky této akce: http://www.goldcoastmarathon.com.au/

7.1. 2011
A je tu ročník 14. To je roků. Před 14 lety jsem měl připojení k internetu přes telefonní analogovou linku, rychlost neuvěřitelných 14 kb a protože nebyla digitální ústředna na moje číslo, stálo mě to jeden místní hovor. Akortát nikdo nemohl telefonovat ani ven ani dovnitř.

1.1.2007
Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku.
Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném
přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.


Na skladě se do dnešního dne válí tyto cestovní deníčky:

Dr a snad i Jr- Na návštěvě u poručíka z Inishmoru (2010): (1) (2) (3) (4) (5)
Tatrmani Hell&Dr - Austrálie-Tramtárie (2010):
(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) (18) (19) (20) (21) (22) (23) (24) (25) (26)
J
an NZ Kurka - Nový deník Zélandský (2010):(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jan Indinista Rouš - Honzíkova cesta (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) . Jeho cestovní deníček je ZDE.( Ale je to blog bez fotek).
Jan Andinista Kurka - Deník Andinisty:
(1) (2)
Jana Vaňourková Kubánský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)
Linda Synaková - Rusko-Elbrus: (1) (2)
Zuzka z New Yorku - Bolívie: (1) (2) (3) (4)
Honza Faltus -Kavkazské Novosti: (1) (2) (3) (4)
Jana Vaňourková - Ománský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jana Vaňourková - O Jižní Africe (I) (II) (III) (IV) (V) (VI) (VII) (VIII) (IX) (X) (XI)


Bobík v typickém asertivním posezu. Tohle hovno nechává na aboidžinské stezce,
kde běhává jeho maminka
.

  • Vznik peroxidu vodíku ze dvou známých molekul, kyslíku a vody, je důležitý pro pozemský život. Molekuly peroxidu vodíku však byly nyní nalezeny poprvé i v mezihvězdném prostoru. Berengere Parise z německého Institutu Maxe Plankca k tomu říká: „Můžeme jen tušit, jak vznikla jedna z nejdůležitějších molekul pro Zemi ve vesmíru. Ale náš objev peroxidu vodíku zdá se ukazuje, že kosmický prach je chybějící součástí tohoto procesu.“

  • Termiti jsou postrachem obyvatel dřevěných staveb, ale proč nezjistit, v čem spočívá jejich mimořádná schopnost „všekazit“ a nevyužít to i k něčemu pro člověka užitečnému? Vědcům se podařilo objevit složení koktejlu enzymů z termitích útrob. Jeden z enzymů štěpí lignin, na kterém si vylámalo zuby už mnoho pokusů o efektivní zpracování dřevité biomasy, další odštěpují glukózu a pentózu, dva jednoduché cukry.

  • už jsme v Austrálii, je tu zima, ale není to naštěstí moc poznat. Jen v17:45 už je úplná tma a v 6 ráno taky.
  • Už jsme tu skoro týden, to letí.
  • Zítra přijedou i Honza s Jirkou a budem celá rodinka pohromadě. To bude paráda.


 

australia

australia

 

 

 

 

Surreálný inspektor Zrzek

Bea Borisovi:
"Borisi ty jsi blbej jako Saša a Alegra”


 
BaselitzGalerie DOX,TIBET - KRAJINA MÝTŮ A LEGEND Fotografie Jaroslava Poncara
 
Textové pole: Jack Kerouac: Vize Codyho   Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, 'bibli' beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš 'horkým zbožím', aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh.

Patrick Haimzedeh: V srdci Kaddáfího Libye
Dobrodružná plavba oceánem proměn země, o níž toho víme velmi málo. Popisuje geografickou výjimečnost, ale i rozmanité kmenové a jazykové zvláštnosti. Jejich dějinný význam je nesporný – od antiky přes období arabských a později evropských dobyvačných tažení, éru monarchie i revolučních poblouznění až po tu nejžhavější současnost, spjatou s vládou vrtošivého, leč pro mnohé stále charismatického plukovníka .


Textové pole: Jack Kerouac: Vize Codyho   Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, 'bibli' beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš 'horkým zbožím', aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh.     Zpěvák a kytarista George Thorogod a kapela Destroyers vydávají kolekci „2120 South Michigan Avenue“. Na posluchače čekají klasické songy, ale také originální kousky. Thorogod je pro album připravil společně s producenty Tomem Hambridgem a Richardem Flemingem. Kromě nich si k desce přizvali další hosty, a to Buddyho Guye a Charlieho Musselwhitea.

  • „Ti, kdo sní ve dne, poznávají mnohé z toho, co uniká snivcům pouze nočním.“ (Edgar Alan Poe: Eleonora)

  • Kina:
    14.7. – Aero – Biutiful (režie: Alejandro González Inárritu, Šp./Mex., 2010, 148 min. Drama) (Příběh ukazuje životní cestu Uxbala, konfliktního bývalého narkomana, který hledá smíření se svým otcovstvím, láskou, duševnem, zločinem, vinou a smrtelností, obklopený nebezpečným podsvětím moderní Barcelony. Jeho obživa stojí mimo zákon a oběti, které je ochoten položit pro své děti, neznají hranic.) (18:00)
    16.7. – Aero – Černá labuť (režie: Darren Aronofsky, USA, 2010, 110 min. Thriller) (Snímek sleduje příběh Niny, baleríny newyorského baletu, jejíž život je, podobně jako život všech v této profesi, plně pohlcen tancem. Žije s matkou Ericou, bývalou balerínou, která své profesní ambice nikdy zcela nenaplnila podle svých představ a tak teď alespoň nadšeně podporuje kariéru své dcery. Když se umělecký šéf baletu Thomas Leroy rozhodne pro novou premiéru sezóny, Labutí jezero, vyměnit stávající primabalerínu Beth Macintyre, Nina je jeho jasnou volbou. Do souboru ale vzápětí přichází nová tanečnice Lily, která na Leroye velmi zapůsobí svou smyslností a pro Ninu se tak okamžitě stává velkou konkurencí.) (18:00)
    17.7. – Aero – Norské dřevo (režie: Anh Hung Tran, Jap., 2010, 133 min. Drama) (Filmová podoba knižního bestselleru Haruki Murakamiho vypráví stejně jako knižní předloha o nostalgii lásky a ztrát. Děj se odehrává na konci 60. let v Japonsku na pozadí studentských bouří. Toru Watanabe je tichý a uzavřený vysokoškolák, který se v Tokiu znovu potkává s křehkou Naoko, přítelkyní z dětství. Jejich vztah se postupně prohlubuje, zároveň je ale vystaven rostoucímu tlaku minulosti, kterou poznamenala tragédie jejich společného přítele. Během divokých nočních večírků, na které Torua bere jeho kamarád Nagasawa, potká Toru impulzivní mladou ženou jménem Midori...) (18:00)
    11.-13.7. – Evald – Melancholia (režie: Lars von Trier, Dán./Švé./Fr./Něm./It., 2011, 130 min. Drama) (Začíná to honosnou svatbou, končí zánikem světa. Nový film Larse von Triera vypráví uhrančivý příběh dvou sester, z nichž ta mladší se zrovna vdává a stává se čerstvou matkou.) (20:30)
    12.7. – Oko – Zvuk hluku (20:30)
    11.7. – Ponrepo – Správná dívka (režie: George Roy Hill, USA, 1967, 138 min. Komedie) (Julie tak, jak ji milujete… v tom nejveselejším filmovém hitu roku!) (20:00)
    12.7. – Ponrepo – Markéta Lazarová (režie: František Vláčil, ČR, 1967, 180 min. Historický) (Mistrovský přepis stejnojmenného románu Vladislava Vančury, který vyhrál anketu o nejlepší český film všech dob.) (19:30)
    14.7. – Ponrepo – Ladič pian zemětřesení (režie: bratři Quayové, VB/Něm./Fr., 2005, 99 min. Drama) (Režisérům nejde ani tak o naskicování světa odtrženého od reality jako o spojení různých rovin vnímání. Rozostřením, mnohovrstevnatou světelnou dramaturgií a stále nanovo fragmentovanou narací je budována matná atmosféra nevědomí. Vycizelovaný zvukový design z iritujících zvuků a opulentní hudby tento dojem zesiluje. Člověk má dílem pocit, že se v napůl bdělém stavu noří bezprostředně do světa obrazu.) (20:00)
    11.7. – Světozor – Dokumentární pondělí – Láska v hrobě (režie: David Vondráček, ČR, 2011, 78 min. Dokument) (Nezávislá, časosběrná love story se odehrává na více než neobvyklém místě – na evangelickém hřbitově v pražských Strašnicích, na němž našla útočiště skupinka bezdomovců.) (20:30)
  • Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
    11.7. – Agharta – Luboš Andršt Group (21:00)
    12.7. – Agharta – Emil Viklický Trio (21:00)
    16.7. – Agharta – Jaroslav Šimíček Quartet (21:00)
    17.7. – Agharta – Petra Ernyei Quartet (21:00)
    13.7. – Blues sklep – Martin Chik, Friends  (21:00)
    14.7. – Blues sklep – B5 (21:00)
    13.-14.7. – Jazz Dock – Yvonne Sanchez & band (22:00)
    15.7. – Jazz Dock – Jan Spálený & A.S.P.M. (22:00)
    11.7. – Jazz klub Ungelt – Marcel Flemr Band (21:00)
    7.-8.7. – Jazz klub Ungelt – Luboš Andršt Blues Band (21:00)
    13.7. – Jazz klub Ungelt – Adam Tvrdý Crossover (21:00)
    14.7. – Jazz klub Ungelt – J.J.Jazzmen (21:00)
    15.7. – Jazzboat – Jan Smigmator & Jazz Quartet (20:30)
    17.7. – Jazzboat – Rajnošek B.AND (20:30)
    14.7. – Reduta – Metropolitan Jazz Band (21:30)
    15.7. – Reduta – Zeurítia (21:30)
    17.7. – Reduta – George Kay Band (21:30)
    12.7. – Stará Pekárna, Brno – Tony Fajt Trio (20:00)
    15.7. – Stará Pekárna, Brno – Ucan2 (20:00)
    12.7. – U malého Glena – Roman Pokorný & Blues Box Heroes (21:30)
    13.7. – U malého Glena – Jamie Marshall & Radek Hlávka (21:30)
    14.7. – U malého Glena – Blues Band (21:30)
  • Kluby - cizina:
    17.7. – Blue Note Tokyo, Japonsko – Tito Jakcson (19:00, 21:30)
    14.7. – Blue Note New York, USA – Airto (20:00, 22:30)
    13.7. – Twins Jazz, Washington, USA – Kush Abadey Quartet (20:00, 22:00)
    14.-16.7. – Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – Matt Bianco  (20:00)
  • Hudební festivaly:
    12.-23.7. – Bohemia Jazz Fest (info: http://www.bohemiajazzfest.cz/)
    do 24.7. – Hudební festival Znojmo 11 (info: http://www.hudbaznojmo.cz/)
    do 23.7. – Prague City Festival 2011 (info: http://www.cityfestival.cz/)
  • Tanec a experimentální divadlo:
    12.-13.7. – Nová scéna, hostuje Laterna magika – Kouzelný cirkus (režie: Evald Schorm) (Vstupte do zázračného cirkusu, v němž můžete spolu se dvěma klauny putovat za tajemnou krásou Venuše….) (20:00)
  • Divadla:
    12.7. – Divadlo v Celetné, hostuje Divadlo Kašpar – Igor Bauersima: Norway Today (režie: Jakub Špalek) (Končím se životem. Půjdeš se mnou? Smile. Kam jdeme? Do sněhu.) (19:30)
    13.-14.7. – Divadlo v Celetné, hostuje Divadlo Kašpar – David Ives: To nemá chybu (režie: Jakub Špalek) (Komedie amerického autora. Muž a žena, jeden pokoj, velká postel a vše začíná krásně, ale tak krásně!) (19:30)
  • Divadelní festivaly:
    České divadlo 2011 (info: http://www.ceskedivadlo.cz/)


NA LETNÍ SBOROVÉ DÍLNĚ V LOMNICI
jsem potkala krásný lidi.

Jsou to ti, kteří místo toho, že by odjeli někam na dovolenou, zaplatí si pobyt v Lomnici u Tišnova a chodí dopoledne i odpoledne zpívat.

A aby toho nebylo málo, tak klidně hrají a zpívají ještě večer v hospodě.

Počasí nám vlastně přálo, protože většinou pršelo, bylo chladno a pohled ze zkušebny na zámku nás utvrzoval v tom, že zpěv je to nejlepší, co jsme si mohli právě v této části léta vybrat.

Báře a Sašovi se letos podařilo přemluvit Skipa Wilkinse (vynikající klavírista a skladatel z USA), aby vedl jazzový atelier

Skip je krásný človíček a byl neustále z něčeho u nás nadšený. Mimo jiné se mu moc líbí, že u nás řeknou lidi "Dobrý den" a usmějí se. To prý z Ameriky nezná... Tvrdí, že řeknou "Hello" a tváří se u toho ledabyle. Docela mě to překvapilo, protože mám někdy v trolejbusu úplně opačné pocity. Možná je to náhoda, protože trolejbus používám zřídkakdy. Kdysi ty pocity nazval jeden člověk (říkali mu Dědek) nazval "dělnickým chmurismem"...

Na závěrečném koncertě se předvedly všechny ateliery.
Klasický pod vedením Pavla Koňárka:

Sólový pod vedením Tomáše Trapla:

Můj mezižánrový:

Skipův jazzový:

Obecenstvo reagovalo na všechna vystoupení tak báječně, že by zasloužilo speciální vyznamenání.

A to jsou ti, kteří věnovali spoustu energie a času tomu, aby dílna fungovala tak, jak má a dalo jim to sakra moc práce. Díky jim všem!

Dada a spol. www.quakvarteto.cz

9. 7. 2011 - Dr+pilní příznivci prasete

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš