Minulé prase nebylo, ani jsme se nepokoušeli ho nějak dovrbit. Prostě poprvé v historii prasete jedno číslo nevyšlo. A vidíte, nic se nestalo. Golfskej proud se nerozproudil a stojí dál, našeho pana prezidenta to od cesty do Austrálie neodradilo a přijel lehce nasírat místní politiky. Teda, jen ty u vlády, protože australská vláda chce jít do sebe a trošičku napravit to, že Austrálie je zemí s nejvyšším procentem vyprodukovanejch uhlíkovejch plynů na hlavu na světě.

Tady to všecko začalo, na Ruzyni.

Pan prezident přijel, aby Australanům dokázal, že je to všecko kravina, že každé takové opatření omezuje svobodu podnikání a že se žádná zeměkoule neotepluje. Pozvali ho nějací nevládní politici a ti jsou samozřejmě rádi, že bude rozruch. Což o to, na to jsme už všichni zvyklí a nikoho to už dlouho nepřekvapuje. Ještě než pan prezident sem do Austrálie přiletěl, nechala se slyšet paní premiérka Gillardová, že moc vstřícná být nemíní, a že na něho tak nějak lidově hážou bobek. Panu prezidentovi to asi nevadí, protože on je rád, když se o něm mluví. A je celkem jedno jestli v dobrým nebo v špatným. Vypadá to, že paní premiérka našemu panu prezidentovi žádný podpisový pero nepodstrčí. Nám se podařilo do Austrálie přiletět dřív než panu prezidentovi, a protože se nám líbí, když se lidi snaží chovat se střídmě a pokud možno neškodit, a to i za cenu jakési osobní oběti, tak nás nikdo od politiků na letišti nečekal.

Korejské národní letecké jídlo bibimbab

Vono dostat se z Evropy do Austrálie není žádnej med. Trvá to dlouho a je to drahé. My využíváme firmu Korean Airlines. Naskakujou nám míle na OK účtu a jednou za čas nám to pak může vyjít na levnej výlet letadlem po Evropě. Už jen cesta do Austrálie a zpět nám vynese teoretický zadarmový let do Londýna nebo Paříže, ale možná jsme jen naivní a nebude z toho nic. Samozřejmě, že si uvědomujeme, že náš let do Austrálie vyprodukuje značné množství sraček do ovzduší, takže jsme vlastně superzločinci, ale co máme dělat, když tu máme svoje tři vnoučátka a Helču. Vono i sedět doma na prdeli není špatné, ale s vňoučátkama je větší sranda.
Slíbili jsme si s Olinou svatosvatě, že na ani jednu přednášku pana prezidenta nepojedeme. A to ani, kdybychom plakali touhou ho vidět.

Docela rád bych věděl, co to je za kus zeměkoule, ale navigační program SKY na mým monitorku ukazuje jen povšerchné informace a spiklenecky mlží. Je zajímavé, jak se všecko posunulo a obrátilo. Před mnoha lety, zvláště v koncentráčnickejch zemí socialistickýho bloku se na letišti nesmělo fotit a už vůbec nepřicházelo v úvahu dělat obrátky z letadla dolů, protože to byl špionážní počin, ale na ulici si mohl kdokoliv fotit cokoliv. Dnes si můžete fotit z letadla cokoliv a na letištích celýho světa až se vám foťáčky zavaří, ale fotit na ulici můžete s rizikem, že vás nějaká osoba zažaluje a se stativem fotit prý je zásah do autorských práv architektů. Tedy podle české televize z doby okurkové sezóny.

Korejské aerolinky mají krásné letušky a nabízí během letu korejské národní jídlo bibimbap. Minule jsem vypadal jako blbeček, když jsem si nechal cosi zeleného zalít horkou vodou jako čaj zelený. Myslím, že jsem o tom loni již na praseti psal. Letošní let proběhl bez onoho trapného incidentu. Jsem přece již protřelý cestovatel. A kromě toho letos, asi aby zabránili fópá, tak to namíchali do kalíšku už samy letušky. A řeknu vám, že v tom žádnej rozdíl nevidím. Já jsem ty řasy loni vypil jako čaj a letos jsem to samé snědl lžičkou. Mýmu břichu to bylo naprosto jedno.

Konečně jsme v Soulu, čeká nás 8 hodin čekačky. Mohli bysme sice jet autobusem do města a zase zpátky, ale Olina by stejně byla celou dobu nervózní, že nestihnem návrat na letiště včas, tak se povalujeme po sedadlecha procházíme halama. Tak blbé to zas není. Furt se někde něco děje.

První část cesty jsem jako vždycky kromě krmení prospal. Dokonce i Olina pár hodin spala. V Soulu máme 8mi hodinové čekání. Proválíme ho na lavičkách v tranzitu, pak si sednem do dalšího velikýho letadla a letíme dalších skoro deset hodin dolů na jih. Cesta je dlouhá téměř nehorázně a ještě k tomu je potřeba připočíst asi 8 hodin časovýho posunu. No vopruz. Docela dobrou fintou je ten druhej let nespat. Protože pak se dá krásně vyhnout tomu blbýmu jet-lagu. On je totiž člověk po doletu tak krásně unavenej, že jde večer spát a ráno už je to fajn.

Tohle si taky nepamatuju, co je za místo.

Byli jsme domluvení s Helčou, že nás v Brisbane vyzvedne a doveze si nás domů. Vňoučátka se na nás prý tak těšila, že byla ochotná vstávat ve 4 ráno a jet s maminkou pro babičku s dědečkem. A to už je hodně velká oběť.

Olina dospává první časový posun a desetihodinový let z Prahy.

Letadlo dosedlo něžně na brisbanskej beton, čeká nás dlouhá fronta přes úřednický okýnka. Australani jsou opatrní a nechtějí si do země zavléct evropský svinstva. Některé věci jsou skoro až obskurní. Například se ptají v dotazníčku, jestli s sebou máme v zavazadle nějakou jinou obuv, třeba sportovní. A jestli máme s sebou něco ze dřeva. To byl můj případ. Vezl jsem v zavazadle staré badmintonové rakety a pro jistotou jedny maratónky, jinak zimu v Austrálii lze přežít i v sandálkách a kraťasech. A protože jsem v obou kolonkách vyplnil ANO, požádala mě mohutná usměvavá celnice, abych jí ty boty ukázal. Našla ve vzorku drobný kousek hlíny, upozornila mě na to, že to je nepřípustné, ale sama velmi ochotně vzala jakýsi klacík a vyšťourala staré počernické bláto do igelitu a botky mi vrátila. Pak chtěla vidět i ty rakety. Koukala na to jako blázen. Nevím proč, vždyť badminton se tu hraje taky.

Druhý let je časově málo posunutý, zato délka letu a poček kilometrů v luftě je velmi podobný první polovině. Posun je jen hodinový. Ta druhá cesta umožňuje dobrý trik proti únavě z časového posunu nebo-li jet-legu. Zkusili jsme si to letos a funguje to. Celou cestu nespat. A tak jsme s Olinou sjížděli debilní filmy a namlpouvali si, že tak blbé nejsou.

V kabeli jsem měl asi 20 kilo německých uniforem. Helča totiž hraje amatérské divadlo a zkouší hru "Haló haló". V Austrálii jsou vojenské uniformy drahé a německé uniformy se dají sehnat jen hodně těžce. A tak si je objednala v Česku a nechala si je od nás přivézt. Pro samé bláto na botkách na ně nepřišla ani řeč, a protože byly z nějakýho armyšopu, nebyl na nich ani kousek bláta, a tudíž byly pro Australany nenebezpečné předměty. Snažil jsem se vše zakamuflovat tím, že do jedné náckovské čepice jsem zabalil MP3 přehrávač pro Bibi, minulý se Bibi utopil při autonehodě, a do druhé foťák pro Boríska, protože mu jeho minulý foťáček Bobík rozflákal. No vidíte a těch uniforem jsem se bál daleko víc. Za ně jsem se viděl ve vězení už v Praze. Ale Helča slíbila, že když mě zatknou až v Brisbane, bude mi do vězení nosit povidlové buchty a bude mi předříkávat texty z Haló haló.

Tohle je brisbanskej most, za kterej se platí mostné. Mají to docela dobře vykoumané. Most je prý soukromý a na velmi výhodném místě, je mnohaúrovňový, jezdí po něm desítky tisíc aut denně sem a tam. Každý, kdo projede je sejmutý kamerou s číslem auta. Dá se průjezd platit přes internet nebo mobileme, ale taky přes normální telefonní linku, kdy se s vámi mile strojově baví automat a opakuje po svém vaše odpovědi. Nejste-li rodilý Astralan, většinou skončíte u živýho operátora, ten s vámi vše potřebné vyřídí. A nebo, když přes most musíte jezdit pořád si koupíte takovou mostkartu a pak je to samozřejmě výrazně levnější. Ostatně jako u nás v šalině. Prý je to velmi výnosný most.

Když jsme se konečně vykodrcali z celní zóny, čekala na nás Bibi. Zase o rok starší a trošku větší. To bylo krásné přivítání. Helča s Borýskem se objevili vzápětí, protože Borýskovi se chtělo z toho setkání čůrat. Když vidíme ty naše potomky, stává se hned Austrálie tou nejkrásnější zemí. Dáme si kafe a džusík v letištním bufetu, Boris musí znovu čůrat, pak jdem zaplatit parkovné, nabalit kufry do auta a vypadnout. Jenže Boris potřebuje zase na hajzlík. Ten džusík byl totiž skoro půl litrový. Ale tentokrát musí kakat. Beru si to jako nestranický úkol a běžíme spolu spletí jezdících eskalátorů až na hajzlík u kavárny. Zatímco Boris kadí, jeho maminka ztratí lístek se zaplaceným parkovným. Jeden zádrhel za druhým. Olina zase zapomněla pin k mobilu a už od Soulu se tím trápí. Lístek od parkovnýho nikde. Prohledali jsme celej auťák a nic. Helča lakonicky oznámí, že je kráva, že to jde vyřídit k nějakýmu úředníkovi.

Borýsek dostal žvejkačku, aby byl v autě hodnej, protože kvůli babičce a dědovi vstával před čtvrtou ranní.

A tohle je princezní žvejkačka.

Prej už na letišti udělala při příjezdu jinej průser, že přijela služebním vjezdem a jakýsi indický uklízeč jí prozradil, že je pitomá. Helča s ním naprosto souhlasila a prosila o pomoc, cože jako má teď dělat. Ind jen nadával a neporadil. Teda, pak mu došel slovník sprostých slov a vykoktal, že když hodí do kasičky 3 dolary, tak se otevře brána a Helča může odjet na to správné parkoviště. Kolik asi bude stát ta pokuta? Zkusíme hledat znova, ale marně. Olina hledá kapesník a jak se kouká do své tašky, najednou tam najde ten Helenin lístek a přesně v tom okamžiku se jí vybaví i ten pin. Posílá mě zastavit Helču, ale já nevím, kam mám pro ni jít a tak jen tupě stojím u auta a čekám. A to se už vrací Helča. To byl fofr, zírám nevěřícně, vždyť úředníci nikde na světě nepracují příliš rychle. Helča se ale vrací proto, že nezná svoji SPZ a proto ji úředník zahnal. No a tak jsme ušetřili, protože lístek byl na světě. Konečně jsme vypadli z letiště a jedem do Evans Head. Cesta je obohacená o několikeré Borískovo čůrání, z toho půl litrového džusíku vydojil nejméně 3 litry stejně barevné tekutiny. Aby se nemuselo pořád zastavovat na dálnici, čůrá Borísek do kalíšku od džusu, přesně tak, jak to dělali naši velcí kluci, když ještě byli malí kluci a jezdili jsme na chalupu do Ostružné.

Loni jsme vyprávěli skoro dvouměsiční pohádku o BablBiblBabl. Letos jsem musel příběh po roce resuscitovat a vyprávět další příběhy. Každej večer jeden.

V Ballině se málem počůrala i Bibi, ale princezny do kalíšku přece nečůrají, a tak statečně vydržela až na benzínku, ale už měla na kahánku. Nebo možná na kakánku. Doma nás přivítal Bobík, který spal u sousedky, protože bychom se všichni do auta nevešli.