Chaos není nic jiného než řád, který jsme ještě neprokoukli a nerozumíme mu.  A abychom to mohli trošku trénovat, rozhodli jsme se, že teď v tomhle praseti popíšeme naši mírně dobrodružnou cestu z Austrálie domů do Pařezin. Chaosem je  zdánlivě to, že jsme zatím neprozradili příliš mnoho z toho našeho hezkýho australskýho výletu a už píšem o poslední akci australské. Ale to nevadí, nebojte se, určitě se nevyhnete hromadě fejetonů z našeho letošního a dokonce i loňského australčení. WWWprase totiž vychází jen jednou týdně (naštěstí - dodává šéfredaktor) a něco zajímavýho se děje každý den.

Brisbanské mozaiky.

Od mostu k mostu.

Na tomhle místě jsme se loni nechali vyfotit nějakým byznysmanem z Anglie. Letos tu nebyl nikdo, takže samospouští.

Letos jsme jeli jen na měsíc, cesta tam probíhala celkem bez zvláštních událostí, pár střípků najdete v čísle 30. A pak už jsme si užívali všelijakých výletů a akcí a měsíc byl najednou uplynutej a my jsme zase museli domů.

Řeka Brisbane si jen tak blikotá a ještě před pár měsíci málem svý město utopila.

Loni všecka pítka na mostě fungovala. Letost fungovalo jen toto. A zrovna letos měla Olina daleko větší žízeň než loni.

Jak to tedy bylo s tou naší cestou domů? Takové obyčejné, jako minule. Ráno v den odjezdu z Evans Head jsme se rozloučili s vňoučátkama, udělalo nám to mokrý oči a touhu se zase co nejdřív vrátit, a přitom víme, že to bude až za rok. To už bude do školy chodit i Bobík a všecka naše vňoučátka se stanou školou povinná. V Austrálii se totiž do školy chodí už od 5 let. Je to takovej nultej ročník. Káčko. Přípravka, chcete-li. Výhodou je, že je to povinné a zadarmo a na 5 dní v týdnu. Do školky se tu chodí jen 3x týdně, do školy 5x.

Struktura velkého plátna - malinký detail.

Fotka fotky - detail.

Typické čáry aboridžinských obrázků.

Helča má nové staré auto, protože to předchozí staré staré zrušila při nedávné bouračce v dešti na pitomé silnici, která je zákeřně vyklopená ven, klotoida zatáčky je asi správně, ale Helča to prostě nezvládla a auto otočila přes střechu na bok a skončili ve škarpě. Nikomu se naštěstí nic nestalo, děti prý visely ze stropu za pásy a jen se ptaly, jééé mami, co to bylo? Auto odvezli do šroťárny a pořídili ojetý volvo. Pěknej šedej auťák. Sedmimístnej. Ale přece jen je to auto ojeté a kdoví, co skrývá za tajemství. První tajemství auto prozradilo brzy po koupi, kdy při jízdě okolo 80 kiláků za hodinu v něm divně cukalo v motoru. Tuhle závadu odhalil a opravil šikovný opravář poblíž Evans Head a jízda s volvíkem byla hned o hodně příjemnější.

Velmi častý motiv.

Postavy z palmovýho listí.

Hodili jsme zplihlá zavazadla do kufru, sedli do auta a jeli do Brisbane. Je to celkem nudná jízda po dálnici Pacific Highway. Provoz byl celkem přijatelný. Cesta ubíhala vesele, kecali jsme o všem možným, a až řidič Helča dostal chuť na kafíčko, sjeli jsem z té dálnice do nějakého malého městečka a v nákupním středisku jsme si koupili něco k snědku a kafíčko.

Brisbanská galerie. Tu si můžete fotit co chcete a jak chcete, jediné omezení je, že bez blesku.

Holky naříkají u své Zdi nářků.

Pokračujeme do Brisbane. Máme zase zamluvenej hostýlek jako loni, dá se to přes internet zabukovat. Spali v něm i Honza s Jirkou, když tu byli před třemi týdny, neb je to přímo v centru blízko autobusového nádraží.

Brisbanskej kohout.

Helča bravurně a napoprvé najde hostýlek. Nějak rychle to všecko uteklo. I ta cesta do Brisbane. Těšíme se na návštěvu brisbanské galerie, prý tam je nějaká aboridžinská výstava, a dokonce i jakási surrealistická. Rádi bychom se na ni podívali. Nechceme se příliš zdržovat hledáním místa na parkování. Ve středu Brisbane se stejně na ulicích parkovat nedá, jsou tu všude hormady mnohapatrových parkovišť. Parkování není nejlevnější, ale zase je to pohodlné a bezpečné. Jedno takové parkoviště je hned vedle hostýlku. Zajedem dovnitř, zatáčky jsou pravoúhlé a o klotoidě nemůže být řeč. Potkají-li se dvě auta v té pravoúhlé zatáčce, musí jedno kapitulovat a couvnout, aby druhé projelo, a chce to jistou ohleduplnost. Také nátěr na podlaze má divné vlastností a tak každé auto srdceryvně piští, jako přejetá ekydna, neboli ježura, kterou jsme tu za celý pobyt živou neviděli ani jednou. Jen dvě mrtvé ve škarpě za jízdy jsem zahlídl. Garáž je asi šestipodlažní a prý pro ranní ptáčata je rozumné užívat 4. a 5. patro.

Brisbane je město běžců.

Tihle dva ptáci se jevili jako zdařilé atrapy ptáků opravdickejch. Ale když jsme se na ně dívali dýl a pozorně, tak jsme si všimli, že sem tam ty atrapy mrknou a sem tam pohnou křídlem. Asi byli opravdoví.

Nevíme sice proč, ale jedeme až do 4. patra, auto v zatáčkách kňourá. Najdeme místo k parkování. Vypneme motor a překvapí nás smrad pálené izolace a laku. A když podle modravého kouře zjistíme, že je to naše volvo, tak nás to i poleká. Všichni tři jsme přes auta pitomci. Nerozumíme jim a ani nechceme, jenže něco udělat musíme. Helča vyžene Olinu i se zavazadly do rohu za sloup, prý kdyby to buchlo, tak ať nepřijde o ten zplihlý kufr. Olině se poněkud změnila opálená kůže barvu do popelava a statečně za sloupem hlídá kufry. Kouř se valí stále stejně mohutně, možná ještě mohutněji.

Řeka Brisbane.

První překvápko je, že neumíme otevřít haubnu od motoru. Nakonec najdu nenápadně nápadnou červenou páčku pod volantem s ikonkou pro pitomce, že to je od přední haubny s motorem. Zatáhnu, v autě nadějně  křusně, ale kapota drží dál zavřená. Vepředu je ale ještě jedno udělátko, takové bezpečnostní, za které se musí zatáhnout a teprve pak lze haubnu otevřít. Udělám to, ale bojím se, že když to otevřu, dostane se do hořícího auta víc lepšího vzduchu a auto začne hořet. A než do 4. patra garáží dorazí hasiči, bude volvo po smrti. Helča se připojila za paničkou a obě byly schované za betonovými sloupky, jako kdyby byly trénované v neklidných oblastech Izraele, kam Palestinci hážou výbušniny jako při americkým fotbale. No nic, tak se obětuju. Stejně to někdo udělat musí. Helča má děti, o který se musí starat, Olina už je skovaná za plotem a cejtil bych se připosraně zbaběle, kdybych za sebe nasadil ji.

Otevřu kapotu a vyvalí se čpavý dým. Nečudí se z motoru, ale někde od chladiče. Milan ráno dolejval chladící kapalinu, třeba je to jen tím, že jí je tam hodně a jak je zahřátá, tak to někudyma uniká a teče to na rozžhavenej chladič, a proto to dýmí. Zní to hodně za vlasy přitaženě ta moje teorie, protože žádná kapalina by neměla smrdět po spáleném vinutí. A z předchozích mých zaměstnání si moc dobře pamatuju, jak smrdí vinutí  od elektromotorů a nebo transformátorů. Přesto se mi daří sám sebe olišačit a jak zkoumám vytékající kapalinu, šedý dým se rozplyne, a když si čuchnu znova, je to jako ze špinavé prádelny. To mě uklidní a nahlas lžu a sám tomu i věřím, že to bylo tím tlakem, a jak povolím opatrně rukou v košili zabalené i víčko od dolejvárny chladící kapaliny, začne to v ní bouřit a chrochtat a přetlakovaná voda se vydrásá ven a vyteče. To je jen dobře.

Tohle je naše oblíbené místečko. Letos přibyl nový klokan. Válí se tu lascivně na lavičce a vypadá prostopášně.

Voláme Milanovi, třeba nám poradí, jeho rady nás uklidní, přece jenom je jedinej, kdo se v autech vyzná. Vymysleli jsme, že se tím nebudem trápit a že se půjdem ubytovat a pak na procházku po Brisbane a na výstavu a večer na pivo. A že po procházce uděláme malou kontrolu auta a zkusíme, jestli jde nastartovat a podle toho se rozhodnem, co uděláme brzo ráno, až pojedem na letiště. Opouštíme zbídačelý volvo a jdem se ubytovat.

Zeď brisbanského soudu.

Vyrážíme do Brisbane. Vidíte, už loni se nám výlet po Brisbane líbil a dodneška o tom na WWWpraseti nepadla ani zmínka. Ale to neva, třeba to jednou napravíme a i o loňské brisbanské procházce napíšeme fejetonek. Krásné na znovunávštěvách je, že kráčíte po známých místech a objevujete drobnůstky, zatímco při poprvé objevujete celky a dlouhé pasáže.

"Lá(s)kadla" brisbanské noci.

Stejný most, stejní usměvaví lidé, běžci, cyklisté, skejťáci, rychlí chodci. Brisbane je město běžců. To, že tu před nedávnem byly obrovské záplavy, není ani poznat. Ten, kdo tudy půjde poprvé, nepozná vůbec nic. My jsme objevili, že chybí dřevěná mostková cestička kolem řeky Brisbane a molo pro lodě je taky jiné, ale těch změn je jen maličko. Podařilo se jim to všecko zase učesat a upravit. Loni jsme tu byli koncem srpna a vyrazili jsme do města dřív, běžců bylo víc, i bufet s jídlem byl plnější. Do galerie se dostáváme hodinu před zavíračkou. Je to sice škoda, ale s tím nic nenaděláme. Surrealistická část už je zavřená, je placená a jen do 16:00. Vstupné je 20 dolarů pro dospělýho a 18 pro studenta. Ostatní výstavní atrakce jsou, jak je tu dobrým zvykem po celé Austrálii, zadara. Přiznám se, že mě ani ten surrealismus netáhl, ale aboridžinská výstava jo. Aboridžinskej styl mě docela baví. Je rafinovaně jednoduchej a přehlednej, tvořenej spoustou opakujících se motivů a linek a čárek a puntíků. Málo barev a rafinovaná jednoduchost. Velkorysé ignorování dané plochy, jak to vyjde, tak to vyjde. Kompozice podezřele ledabylá. Baví mě jen se tak na ty obrázky koukat a nemyslet si nic a na nic. Teda, jen kvůli korektnosti, je to výstava Torres Strait ostrovanů. Ti pocházejí z ostrůvků mezi severovýchodním cípem Austrálie a Papuy Nové Guiney. 

Na výstavu dohlíží pan hlídač v uniformě. V Austrálii se hodně dbá na uniformy. Ani ne na uniformitu, ta tu je stejná jako kdekoliv jinde v civilizovaným světě. Ale uniformy tu nosí skoro každej zaměstnanec. Strážní v galerii mají svou šedomodrou soupravičku. Má to výhody, že víte, koho se zeptat, a nemusíte se zbytečně ptát návštěvníků. Kupodivu jsou hlídači v sálech částečně s vystavenými exponáty seznámení a dovedou odpovídat. Teda aspoň si to myslím, protože sám jsem se na nic neptal, ale jednu dámu ptající se jsem chviličku pozoroval. Mé chabé znalosti angličtiny mi řekly, že chlápek v uniformě odpovídal zasvěceně. Ten hlídač dole viděl, že mám foťák, tak mile oznámil, že si můžu fotit, co chci a jak chci, ale bez blesku. To mi vyhovovalo, já stejně blesk nepoužívám, jen někdy a většinou je to za peníze. Pro svoje focení blesk nepotřebuju.

Kdybych si nedal v hotelu v Soulu pozor a jedl všecko, co oči chtěly, dopadl bych asi takto. Odraz páníčka v plastice uvnitř jedné velmi drahé a věhlasné pasáže, jejíž jméno jsem pro samou věhlasnost zapomněl.

Po výstavě jsme se ještě chvilku courali městem a pak jsme se rozhodli jít zkontrolovat auto. Kouř nikde, po smradu zbylo památky jen trošku, tak sjíždíme do nižších pater parkoviště. Zvuk zdá se být též v pořádku, tak všichni spokojeně odcházíme. V nočním Brisbane to tepe. Brouzdáme uličkama a hledáme něco k snědku. Nejprve ochutnáváme marockou a čočkovou polívku ze stánku od mračivé holky (hurá, i tu je sem tam někdo nasranej) a potom si coby zákusek dáváme hranolky od usměvavého pána. Večerní brouzdání zakončujeme v irské hospodě u Guinessa. Po chvilce na pomyslné podium přijde chlapík trpasličího vzrůstu, ale obřího hlasu, a spustí starý pecky. Hospoda se hýbe v rytmu kytary. Přijde si k nám popovídat přiopilý Novozélanďan, který truchlí nad tím, že v Austrálii nejsou pořádný ženský. Prý se všechny chtějí jenom hádat a trápit.

Helena studuje návrhářství, tak si dává bacha na barevné ladění. Když do hospody s irským pivem Guiness, tak jedině s hnědosvětlebéžovými proužky.

Olina učí angličtinu, nerozumí australštině a to ji tak trápí, že pije pivo Guiness.

Malý muž vzezřením, velký muž hlasem.

Helča si s tím muzikantem zazpívala z plna hrdla.

Všiml si toho přiopilý Novozélanďan a hned se k nám lísal.

Bylo mu blbě rozumět, protože byl z Novýho Zélandu a protože byl ošetřen pivem. Chtěl, abychom mu dali Helču za ženu.

Ale když zjistil, že ač svobodná, má tři děti, velmi znejistěl a už ji za ženu nechtěl. Zato se nám pochlubil maorským náhrdelníkem.

Když opovrhl nebezdětnou Helenou, rozhodl se, že by si vzal její maminku, ale s chutí jsem mu prásknul, že i ona má tři děti, a dokonce je ještě pořád vdaná. Tak odešel smutně pryč. Hledat ženu k oženění.

V Austrálii je hodně prostorově nepřehlédnutelných lidí. Mužskejch i ženskejch.

V této irské hospodě v Brisbane to bylo dost stylové. Dokonce to tam kvůli whisky a guinessu voní stejně jako v irskejch hospodách v Irsku. A taky se tu nekouří. Cigarety.

Páníčkovi guiness chutná skoro víc než české pivo. Nemá bublinky a divně voní.

Společné "photo of us".

Pak hurá do postele, ráno nás čeká jízda na letiště. Ještě za tmy opouštíme postýlku a tápeme z hostýlku, opět hážeme zplihlá zavazadla do vyčichlého auta a vyrážíme na letiště. Helča našla nějakou super jednoduchou cestu přes městský vnitřní okruh. Ale ouha, mapa nějak neodpovídá realitě a meziměstský okruh se před námi schovává. Kroužíme po Brisbane, hledáme souřadnice a zase se ztrácíme. Po čase se napojíme na silnici, kterou už známe a ta nás zavede zase až k našemu hostýlku, odkud jsme před půlhodinou vyrazili. Nevadí, tak zkusíme jinou trasu, časově to začíná být sice už trochu na knap, ale díky paniččině časové rezervě je to ještě asi v suchu. Jedeme stejnou cestou jako loni, tu už umíme. Po nějaké chvilce se najednou na semaforu zadíváme na haubnu a z ní se zase valí dým jako včera. Ufff. Helča zajíždí k benzínce, kdyby auto chytlo plamenem, není lepšího místa, dyť tu musí mít i hasičáky a tak a volá taxíka. Ten přijíždí  ani ne za 5 minut. Tak zase házíme zplihlá zavazadla do auta, jen spěšné loučení a rychle na letiště. Slzy a kafíčko si prý Helča nechává do zásoby na příští rok. Páníček si po dlouhé době okusil, jaké to je cítit zápach nervozity. Panička byla moc statečná, ale v letadle musela první půlku cesty sjíždět dětské filmy, aby se ten knedlík, kterej se jí v těle usadil při jízdě na letiště, rozpustil. Mně smrděla košile od spálenýho vinutí tak, že jsem chvíli měl strach, že i taxík hoří, ale indický řidič zachovával až indický klid. Ten smrad v košili mi vydržel až do Prahy.

Po pivu jsme šli nakrmit naše ocelové klokany, ale ty svině rozmlsaný ty jedovatý brambůrky nechtěly žrát.

Mezitím Helča:
Šla jsem se zeptat na benzínové stanici, jestli tam náhodou není někdo, kdo rozumí autům. Paní od pokladny řekla, že nikdo, kdo rozumí autům, na benzínce nepracuje. Že je tam jenom ona a její teta. Ale nabídla mi Zlaté stránky. S díky jsem odmítla a šla jsem ven přemýšlet, co dál. Před benzínkou je prodejna Mitsubishi. Zamířím k ní. Zavřeno. Tak jdu dál. Za prodejnou je taková malá zapadlá ulička. Něco mě do ní táhne, a tak jdu. A hle, na konci ulice je malička autoopravna VOLVO. Čeká tu na mě. Ještě je brzo, taky zavřeno. Ale vedle už se pracuje. Ujímá se mě jeden Ir, který před pár lety cestoval po Česku a miluje Prahu. Nostalgicky jsme zavzpomínali a on mi řekl, že toho chlapíka z Volva zná, že je moc šikovnej a že se můžu zatím usádlit v jeho kanceláři a až vedle otevřou, že mi ho zavolá. A opravdu. Za chviličku přišel vysoký maník. Vzala jsem ho k mému už zase nečadícímu vozu. On otevřel kapotu, čuchl a hned věděl. Vyhořelej motor od chladiče. Odvezl si auto do servisu a nabídl mi několik variant řešení. Rozhodla jsem se dle prázdnoty svého účtu pro tu nejlevnější - sekáčový náhradní díl. I tak to nebylo málo. Prý se to dokonce asi ani nestihne opravit ten stejný den, protože součástku musí objednat někde z Gold Coast. Neva, co se dá dělat, když tak v Brisbane zůstanu ještě jednu noc. Tak jim nechám klíčky, auto a jdu pěšky do města. Jdu na tu surrealistickou výstavu, kterou jsme s páníčkem a paničkou nestihli, koukám na Buňuelovy filmy, na obrázky, ale proti surrealistickým výstavám, které jsem viděla v Česku, je to slabý odvar. Ještě jednou se jdu podívat na tu výstavu Torres Strait ostrovanů a pak se toulám po městě. Na trhu si dávám jahodový džus a čučím na odlesky ve vodě. Ve 4 mi najednou volají ze servisu, že auto je spravený. Hurá. Hned jsem nový chladič drsně otestovala. Byla tak strašná zácpa, že jen cesta z centra Brisbane na dálnici mi trvala hodinu a půl. Jelo se krokem a chladič chladil o sto šest. Když jsem se vymotala ven, pořád jsem otevírala okýnko a čuchala, jestli se zase něco nepálí. Podivný smrádek jsem cítila až skoro doma. Nejdřív mě skoro přepadla panika, ale pak mi došlo, že to jen pálí cukrovou třtinu. Uff. Všechno dobře dopadlo, stařečci dojeli do Soulu přibližně ve stejnou dobu jako já zpátky do Evans Head. To auto se stejně posralo jen kvůli tomu, abych se mohla kouknout na tu surrealistickou výstavu. Měli tam dokonce jednu docela hezkou Toyen.

Holky si zkouší, jak jim sluší elektrická městská kola a jestli by se na nich nedalo jet třeba na letišě, nebo do Prahy. A pozpátku.

Pokračuje páníček:
Vyměnili jsme si s Helčou pár kontrolních SMS, což nám všem udělalo moc dobře, a Helča tak objevila po dvou letech, že jí funguje roaming. Adrenalinové ráno v Brisbane bylo fakt napínavé. Byla to taková zvláštní směs volby z mnoha řešení a nikdo neví, které řešení je v tom kterém okamžiku správné. Nakonec to za nás vyřešilo právě to čadící auto, najednou volby zmizely a zavolali jsme toho taxíka. Klobouk dolů před brisbanskými taxíky. Byl u nás do pěti minut a náš odlet jsme stihli. Sice již jen s časovou rezervou asi 5 minut, což je asi Olinin nejtěsnější rekord. Olina totiž je vždycky všude tak děsně moc brzo, až z toho někdy mívám kopřivku. Tentokrát to bylo hooodně užitečné. A já jsem si konečně užil po dlouhé době, jaké to je, být nervózní. Není to tak špatnej pocit. Je v něm skryta síla rozhodování a nejistých výsledků. Je v něm příslib dobrých konců. Ale i nedobrých.

Večer to tu vypadá volně a my stále netušíme, že to bude ráno docela plné aut a že to bude časově hodně dobrodružné.

Soul nás přivítal 150% vlhkostí a úporným deštěm. Před týdnem tu byly prý stoleté záplavy, ale jak není moc kvůli dešti vidět, nejsou škody znatelné. Hotel je luxusní, hajzlový prkýnko je opět plně elektronické a vyhřívané, na obyčejné vykadění je skoro potřeba manuál. Vysprchujeme se a jdeme na večeři. Řekl bych, že největším adrenalinem je jídlo. Je tak rozmanité, tak chutně naservírované na mísách a tolik druhů a tolik, že se vám v břichu a v hlavě dělají gejzíry. Vypadalo to na těžkou noc. Ale i Olině i mně se podařilo udržet chutě na uzdě a nepřežrat se. Bylo nám příjemně. Ani paty z hotelu nevytáhneme, venku je příšerně nevlídně.

V Soulu je tak hnusně, že bys ani psa, dokonce ani auto nevyhnal.

Prší, prší, jen se leje. Zůstáváme v hotelu.

Soulskej kubismus z výšky 12 pater.

Ráno nás čeká stejně opulentní snídaně, ale i tu jsme zvládli ukázněně bez přežrání, ale vězte, že to není žádná prdel. Samej losos, tu na másle, tu uzenej, houbičky, malinkatý rybičky v červené soli, kousky vepřového na lékořici, všelijaké barevné zeleninky, kaštany na másle, pražená cibulka, restovanej česnek se zázvorem a s jakýmsi růžovým dresinkem, a dokonce i úplně obyčejná vajíčková míchanice.... Je to fakt hodně zákeřné. Bejt anorektičkou, vyskočím z toho 19. patra zoufalstvím.

Samé dobroty. Olina propaguje slavný velocipédový závod Tour de Zavadil i v tomhle hotýlku.

A my jsme se dokázali nepřežrat.

Jídlo jako ze Startreku.

Po snídani zase nejdeme na procházku, prší ještě víc než včera. Do našeho letištního autobusu vstoupí generální manažér hotelu, ptá se nás, jak se nám pobyt líbil a že nám přeje příjemný let a že máme asi štěstí, že jedeme už teď, protože se na korejskej poloostrov blíží nějakej velikej tajfun, tím nás všecky hodně uklidnil a odešel. Olina sarkasticky poznamená, že si to mohl odpustit, že v Brisbane se málem posrala z toho kouřovýho auta a teď zase tajfun.

Přestože chčije o 106, tenhle hlídač hotelových dveří se vesele usmívá.

Stěrače stírají, ale nestíhají.

Olina přemýšlí, proč ji ten generální manažer tak straší tím tajfunem, který se blíží ke korejským břehům. Mohl si to klidně nechat pro sebe.

Na letišti jsou žáčci místních škol a učí se dávat otázky a dělají průzkum mezi cestujícími. Ptali se mě, co vím o Koreji. A já jsem jim uměl jen říct, že vím, že tu zrovna prší a že tu byla Olympiáda. Ptali se mě, odkud jsem, a když jsem řekl, že z Prahy, z České republiky, tvářili se stejně jako já, když jsem se přiznával, že o Jižní Koreji nic nevím. Tak jsem se jich zeptal, jestli si je smím vyfotit. Žákyňky oschotně zapózovaly a šly se ptát někoho chytřejšího.

V jednom koutě hrála nějaká místní umělkyně na nástroj, který uměl neuvěřitelně přesvědčivě brečet a kňučet.

V jiné hale zase zpívala hezká operní zpěvačka hezkou árii. Ani jsme se tu moc nenudili, když jsme čekali na naše letadlo. Olina si tam pak mlsně prohlížela modely Max Mara a já hned vedle jsem se tetelil u sluchátek Bose a Bang&Olafsen. Naštěstí nad jejich zvukem zvítězila má přirozená lakota a neochota utrácet peníze. Měl jsem namále.

Na letišti bylo pošmourno a všecky lety na tabuli si přihazovaly jak v pokru desítky minut zpoždění. Náš let ani nebyl napsanej. Pak se objevil a jakoby zázrakem neměl napsané žádné zpoždění. Jenže nakonec měl zpoždění asi hodinu. Tu hodinu jsme si vesele užívali v malém prostoru na sedadle v letadle a nudili se. Pak kapitán slíbil, že hned, jak ho pustí do luftu, že tu sekeru nažene, že poletí jak ďas a do Prahy doletíme jen s malým zpožděníčkem. A to se mu podařilo.

To je naše brána do Prahy.

Sedíme jako pecky v letadle a hodinu se nic neděje.

Nad Moskvou jsme dostali poslední jídlo, za dvě hodinky jsme doma.

První, čeho jsme si všimli, když jsme opustili letištní prostor v Praze, že nás ze všech stran obklíčily nasrané ksichty. Jestli je něco národním stříbrem v Česku, jsou to právě nasraný ksichty, a ne českej kříšťál ani porculán. Jako v Jiříkově vidění jsme se brodili těma nasupenejma ksichtama až domů.
Mně nasraný ksichty moc nevadí, protože to není moje věc. Kamarádka sice tvrdí, že důležité je začít u sebe, že pak se začne ten úsměv šířit jako lavina a že je smích nakažlivej. Rád bych tomu věřil, jenže množství nasranejch ksichtů oproti těm usměvavejm spíš naznačuje, že nasranost se taky šíří lavinovitě, ale je daleko infekčnější než smích. Z hlediska ekonomického je pak daleko výhodnější izolovat rozesmáté tlamy než ty nasrané, protože bude potřeba méně lůžek, a šetřit se musí všude. A nebo to nechat tak. Třeba pak naroubujeme první usmívající se nasránky a umračený veselíky a zase budem slavní, jako za dob Tomáše Bati a Masaryka.

Sbohem Austrálie. Tak snad zas za rok.