Z Nimbinu na sever
(do teplejších krajin)

První noc našeho výletu proběhla bez významných událostí. Probudili jsme se za hašteřivého křiku kukabar do jiskřivě studeného rána, (chtělo se mi napsat mrazivého, ale to byste mi asi nevěřili).s Vyndali jsme si náš nově nalezený vařič a uvařili jsme si hrnec teplého čaje. Pomaloučku jsme roztávali a na nebi se na nás šklebilo sluníčko. Když jsme balili vrchní plachtu stanu, kluci se rozhodli, že se naučí lítat s rogalem. Plachta se nadouvala a nadouvala a nezbývalo moc a vznesli se do povětří.


V Nimbinu žijou suché žáby na prameni. Jsou veselé a spávají na zádech.


Bobík vstává do studenýho rána.


Chystáme snídani na našem nalezeném vařiči.


V tomhle autě spí dvě k sobě přítulné slečny. Až dosnídáme, vstanou a sednou si místo nás. My odejdem na sever za teplem.


Bei je dělán copánek a Boris hlídá mlíko.


Bobík má zacuchaný vlasy, nenávidí nápravu a těší se na jablečnej štrundlíček od babičky.

Jauvaj mamííí, nech mě!

Šikovným podtlakem si skovám tlamajznu.


Jirka se tu mezi Australalalany ve svým oblečku úplně ztratí.


Bába s dědkem snídají.

Vyrazili jsme na sever do Lamington National Park. Je to NP o rozloze 20 000 ha. Leží 900 m nad mořem, ale přitom je jenom 30 km od oceánu. Ten kopeček, na kterém Lamington leží, je 23 milonů let stará sopka Tweed. Kdysi tu v horách žili dva aboridginské kmeny, Wangerriburras a Nerangballum. Tyto kmeny už neexistují. Lamington má dvě hlavní sekce - Green Mountains a Binna Burra. Jsou to poetické názvy. A celé toto území je porostlé deštným pralesem. Než dojedete do Lamingtonskýho parku, musíte opustit NSW, neboli Nový Jižní Wales, a vplout do Země Královny, alias Queenslandu. Místo, kde jsme tak učinili, bylo velmi malebné a na kopci. Prvně jsme se tam museli vyškrábat, ale naše autíčko z půjčovny to zvládlo krásně. A tam nahoře cedule oznámí konec jedné země a začátek druhé a padáte zase dolů směrem k mořské výšce. Můj nos hlásil zajímavé zjištění. NSW a QL voní identicky. Tedy v oblasti hranic mezi zeměmi. Vůně na hranice serou. Vůně nemají respekt ani před jinými překážkami. A smrady bohužel také ne.


Tam jedeme.


Směr NSW.


Směr QL.


Opouštíme NSW a vjíždíme do QL.


Autíčko z půjčovny nám slouží jako ďas.

Cesta z Nimbinu není na kilometry ani tak dlouhá, ale silnice je úzká a klikatá, někdy až převelice klikatá, a ke konci pak i převelice úzká. Naše autíčko si spokojeně pobroukávalo a dojeli jsme až do posledního místečka, kde je ještě civilizace, než se zanoříme do deštného pralesa. Poslední výspou civilizačních záchvěvů je maličkaté městečko Canungra. Vítá nás vítá s otevřenou náručí. Kupujeme velmi mnoho chlebů pro naše početné a stále hladové stádo krků. Již první noc v Nimbinu jsme totiž zjistili, že mají všecky naše děti v krku jakousi bezednou jamku, do které spadne všecko, co je k jídlu, a za chvíli to kňučí znova. Jako tečku si ještě kupujeme pečené kuře a skleničku oliv. To je pro všecky děti náznak ráje. Oproti těm blbejm toustovejm chlebíkům se sýrem, ač proudly v Austrálii vyprodukovaným, je kuře přece jen dobrůtka nesrovnatelná. Mastná, slaná a lehce připálená. Samé nezdravoty. Proto jim tak chutná.


Skupinové foto.


To je dobrota, ten čokoládovej nezdravej koktejl.


Stádo papoušků po dopití.


Buddha v kamení.

A plameňák...


Kapr číhá líně na potravu.


Připitomělých andílků je v kavárničkovém zahradnictví s kapry hodně.


A kde je Sněhurka, chlapi?

A to fakt máme i běhat, mami?


Poslední kebule.


I tady, kousek od deštnýho pralesa, je hajzl čistej a nesmradlavej.


...and džentlmen, vítejte na našem hajzlu.


Fuj, hříbátko moje, ty ale smrdíš.

Děti trhají maso z kuřete jako týden vyhladovělá vlčata. Jsou tak nadšení z té jiné stravy, že i vodičku z oliv vylízavají. Do odpadkáče zahazujem jazýčky vyblýskanou sklenici. Dáváme Canungře vale a vydáváme se do hory. Ještě než nás pohltí necivilizace, stavujeme se v roztomilé kavárničce, kde je k mání banda trpaslíků, všelijaké sádrové zrůdnosti. I opravdoví kapři se líně pochvívají ve stojaté vodě. Návštěvníci smí kapry krmit, ale protože verandička je daleko od vody a kapři by mohli zešílet z blbě hozenýho rohlíku (cha chá, v Austrálii rohlíci nejsou), tak tu nějaký domácí kavárenský kutil vymyslel celou sosutavu trubek instalatérských novodurových, a když už chcete kaprovi narvat pokroutku, musíte si vybrat jednu trubku a do ní sousto strčit. Sousto proběhne všecky zatáčky a spadne línýmu kaprovi přímo do mordy. Nejsou to pravda žádní pečení holuby, ale huby kaprů o holoubátka patrně ani nestojí. I když, kdo ví, nikdo to nezkoušel. A v Austrálii patrně ani nemají žádného velkého vynálezce typu Jára Cimrman, kterej zkoumal lulkový tabák a další důležitosti. Kávička je velmi dobrá a teplo příjemné. Pijeme z hrnků papouščích a hajzlíci jsou tu zase čistý a nesmrdí. Jedem dál.


Uprostřed deštnýho pralesa je takovejhle hezkej čistej hajzl.


Příchod k hajzlíkům je samozřejmě bezbariérovej.



Je kosa, bude pršet, Olina má narozky a za rohem číhá wallabi.



Stoupáme nejprve pomalu a důstojně, silnice je ještě docela dobrá. Asfaltu sice ubylo, na silnici je ho jenom půlka v každém pruhu, takže je to jen na jedno auto, které jede přesně uprostřed obou pruhů. Je to z důvodu šetření, aut tady moc nejezdí, tak co rozhazovat. Když se náhodou dvě auta potkají, tak obě sjedou krajním kolem z vozovky a vyhnou se. Po asi 10 km se silnice klikatí čím dál víc a prostoru na vnější kola v případě vyhýbání ubývá. Najednou jedem po uzoučké silničce plné slepých zatáček. To jsme si nevymysleli, takhle to označujou značkama (blind curves - slepý kurvy), že je to zatáčka, kam není vidět. Australani nenechávají nic náhodě. Před každou zatáčkou Helča klaksonuje pro případ, že by nějaký zákeřník číhal za rohem. A nejednou se nám to vyplatilo. Po dalších asi 10 km se silnice vnoří do lesa, kde je asfalt nalitý do prostoru mezi stromy tak, jak to vyšlo. V deštném pralese je skoro tma, sluníčko tam přes všecky ty větve a patra a listy nedosvítí. Člověk má pořád pocit, jako by byl večer.

Nebezpečí únosu dětí ufem.


Prales v noci vypadá hrozivě. Samej ksicht a divný zvuky.


Je úplněk, zítra si dám hladovku.

No konečně. Auto trošku smrdí teplým motorkem. Jsme na místě. Podle internetu nás má přivítat velmi nevlídné počasí. Kosa a déšť. Věříme, že meteorologové jsou pitomí a že se mýlí. Obloha se však na naše názory na meteorology škaredě mračí, ale my stále věříme, že třeba do rána se umoudří a sluníčko vysvitne. Stavíme stany, děláme večeří na nimbinském vařiči a plánujeme, na jaký výšlap se zítra vydáme. Možností je dost a dost. Některé celodeňáky i pro železné muže. Jenže my jsme v sestavě, kdy se musíme držet lehce při zemi. Večer, když si sedíme misto táboráčku kolem nalezenýho vařiče a slavíme u vína a sekané Olinčiny narozeniny, přihopsá malej klokan, vypadá jak namakaná krysa. Tenhle model patří mezi nejmenší v Austrálii, kubatura výrazně slabší než východněmeckej trabant. Říká se jim wallaby. Náš wallaby z nás nemá žádnej respekt, chodí si vesele kolem stanů, pase se na trávě a z kapsy na břichu mu čučí zmenšenina sebe sama. Fakt to trochu vypadá jako krysa křížená s domácím králíkem a 30 procent psí tlamy. A víte, proč se klokanům říká kangaroo?


Wallabi.

To kdysi dávno, když Robin Cook přirazil k břehům neznámé Austrálie, tak je to podivné zvíře ohromilo. Skákání po zadních a kaspička s mládětem, velký uši a dlouhý skoky, proto chtěli samozřejmě Cookovi námořníci vědět, co to je za zvíře. Zeptali se místních Aboridžinců, co že je to za zvíře. A místní jim na to odpovídali "kangaroo". Později zjistili, že v místním dialektu kangaroo znamená "I don't understand." Čili správně by se asi klopkan česky měl jmenovat spíš "nerozumím". Ale znáte námořníky, to jsou stejný sedmilháři jako rybáři a myslivci. Ale mně se ten přiběh moc líbí. Jdeme se ještě ve tmě projít. Alespoň na začátek chodníčku. Je krásně dřevěný a udržovaný. Měsíc svítí jako kráva a zítra je úplně úplňkovej. Na mapy na cedulích si svítíme baterkama a vybíráme, kudy půjdeme. Nikomu z nás nevadí, že si prohlížíme úplně jinou mapu, než jakou máme. Krásně si naplánujeme trasu, kterou ani jít nemůžeme. Jenže to nám vůbec nevadí, protože půjdeme až ráno. Teď si ještě dáme kus chleba, trošku vína a půjdeme spát. Já musím dětem vyprávět další díl nekonečné pohádky o BablBiblBabl a najednou všichni spíme. Přestože se kaboní, věříme, že ráno bude zase krásně.

A

O tom, jak ráno bude a co nás čeká, se dozvíte v dalším dílu našeho nekonečného seriálu "Jak se máte, klokani"

7.1. 2011
A je tu ročník 14. To je roků. Před 14 lety jsem měl připojení k internetu přes telefonní analogovou linku, rychlost neuvěřitelných 14 kb a protože nebyla digitální ústředna na moje číslo, stálo mě to jeden místní hovor. Akortát nikdo nemohl telefonovat ani ven ani dovnitř.

1.1.2007
Archivní sklípek funguje i nadále tak, že se klikem u ikony Bazaar dostanete přímo k jakémukoliv ze tří až čtyř posledních vydání. Z nich se vám stejnou technikou podaří dostat i k dalším předchozím třem až čtyřem vydáním od zvoleného. Toto zanořování je násilně utržené posledními třemi vydáními z předchozího roku.
Starší ročníky až po samotný Velký třesk - vznik neseriozního internetího týdeníku WWWiditelné prase - lze získat jedině na CD. (Ale to až po urputném
přemlouvání, protože kdo se s tím má furt vypalovat). Kvůli tomu, že minulej rok skončil a novej začal, bude potřeba překopat zase celé prase od narození, aby na CD bylo kompletní a to se teda redakci příliš zatím nechce. Redakce je od základů shnilá.


Na skladě se do dnešního dne válí tyto cestovní deníčky:

Hell&Dr - Austrálie(2011): (1) (2) (3)
Dr a snad i Jr- Na návštěvě u poručíka z Inishmoru (2010): (1) (2) (3) (4) (5)
Tatrmani Hell&Dr - Austrálie-Tramtárie (2010):
(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) (18) (19) (20) (21) (22) (23) (24) (25) (26) (27)
J
an NZ Kurka - Nový deník Zélandský (2010):(1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jan Indinista Rouš - Honzíkova cesta (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9) (10) (11) (12) (13) (14) (15) (16) (17) . Jeho cestovní deníček je ZDE.( Ale je to blog bez fotek).
Jan Andinista Kurka - Deník Andinisty:
(1) (2)
Jana Vaňourková Kubánský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7) (8) (9)
Linda Synaková - Rusko-Elbrus: (1) (2)
Zuzka z New Yorku - Bolívie: (1) (2) (3) (4)
Honza Faltus -Kavkazské Novosti: (1) (2) (3) (4)
Jana Vaňourková - Ománský deníček: (1) (2) (3) (4) (5) (6) (7)
Jana Vaňourková - O Jižní Africe (I) (II) (III) (IV) (V) (VI) (VII) (VIII) (IX) (X) (XI)


Šulinovník (Brisbane)

  • Náchylnost ke vzteku je zdrojem mnoha zdravotních potíží. Nizozemští psychologové však nalezli souvislost mezi vztekem a kreativitou. Tým psychologů z univerzit Amsterdamu a Groningemu pod vedením Bernarda Nijstanda se pokusil otestovat, zda jsou rozzlobení lidé kreativnější. Skutečně prý zjistili, že vztek podporuje méně koordinovaný přístup k řešení problémů, který je typický pro kreativní myšlení. Zřejmě je tedy jednou z cest k novým spojením mezi myšlenkami. 

  • Dobíjení baterií drobných zařízení, jako jsou telefony či nejrůznější senzory energií získanou z lidského pohybu, je dlouhodobým snem řady inženýrských týmů. Nová metoda založená na jevu elektrosmáčení slibuje větší výkon než metody dosavadní. Základním jevem je vliv elektrického proudu na kapalinu. Zařízení založené na principu elektrosmáčení, umístěné v podrážkách bot, může podle dvojice inženýrů Toma Krupenkina a Ashleyho Taylora z univerzity v Madisonu generovat výkon až 10 wattů. Vědci založili firmu InStep NanoPower, která se snaží jejich teoretický objev uvést do praxe.

  • Jsem vůl
  • Je to sice hláška z minulého týdne,ale stále aktuální.
  • Byli jsme v Brně a bylo to trošku někdy náročné
  • Dana si oborusila truhlu
  • A mamince nechutnaly australský čokoládový sušenky TimTam

 

australia

 

australia

Surreálný inspektor Zrzek

H. Jackson Brown:
„Neříkejte, že nemáte čas. Každý den máte k dispozici přesně tolik hodin,
kolik měli Michelangelo, Matka Tereza, Thomas Jefferson, Leonardo da Vinci nebo Albert Einstein.“


 
BaselitzGalerie hlavního města Prahy - Městská knihovna,  KONEC AVANTGARDY? / Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu (do 25.9.2011)
Výstava představuje české výtvarné umění z let 1938–1948, jak se profilovalo vůči nacistické pseudokultuře a v poválečném období vůči protokomunistickým tlakům. Její koncepce je tedy zaměřena nejen na zatím nedostatečně zpracované období českých dějin umění, na jeho slavné i dosud málo známé umělce, ale i na společenské souvislosti, které autoritativně omezovaly svobodný proces tvorby, přirozenou komunikaci a kontakty se zahraniční scénou. Výstava proto vůbec poprvé prezentuje prostřednictvím fotografické dokumentace monstrózní nacistické výstavy a další aktivity tohoto druhu v Čechách a na Moravě.
BaselitzGalerie Moderna, Doteky konstruktivismu (do 4.9.2011)
Výstava Doteky konstruktivismu zahrnuje na 80 děl našich nejvýznamnějších představitelů tohoto uměleckého směru, jako jsou Václav Boštík, Václav Cigler, Hugo Demartini, František Gross, Milan Grygar, František Hudeček, Jiří Kolář, Stanislav Kolíbal, Jan Kotík, Radoslav Kratina, Jan Kubíček, Karel Malich, Vladislav Mirvald, Zdeněk Sýkora, Miloš Urbásek, Stanislav Zippe a další.
BaselitzCzech Photo Gallery, FOTOGRAF ROKU – JOE KLAMAR (do 30.9.2011)
Výstava výjimečné osobnosti současné fotoreportáže, šéfreportéra Agence France Presse pro střední Evropu, držitele titulu Fotografie roku Czech Press Photo 2009 a řady dalších ocenění, který běžné situace fotografuje vždy „trochu jinak“, a tak se stává autorem špičkového obrazového zpravodajství s vysokou estetickou a emoční hodnotou. Výstavou Joe Klamara zahajuje činnost nová pražská fotogalerie CZECH PHOTO GALLERY v partnerství s firmou NIKON.
BaselitzCafe galerie Černá Labuť, Jaroslav Malina Post Quantum 2011 (do 10.9.2011)
BaselitzGalerie hlavního města Prahy - Dům U kamenného zvonu, ANDREAS FEININGER / That’s Photography (do 23.10.2011)
Andreas Feininger, syn významného malíře, je proslulým světově oceňovaným fotografem. Studoval a působil v Evropě, v roce 1939 Feininger emigroval do Spojených států, kde se proslavil svými dynamickými černobílými fotografiemi New Yorku čtyřicátých let, v nichž zachytil rušný život velkoměsta odehrávající se na pozadí působivých architektonických dominant. Feininger byl nejen výborným fotografem na volné noze, ale stejně tak vynikajícím učitelem. Vedle příruček napsal více než 40 knih o fotografování, které byly přeloženy do 13 jazyků. Andreas Feininger dokončil životní pouť roku 1999 v New Yorku. Rozsáhlá výstava v Domě U Kamenného zvonu představující takřka tři stovky černobílých fotografií je pozoruhodnou sondou do tvorby tohoto slavného tvůrce.
BaselitzAteliér Josefa Sudka, Josef Sudek (do 28.8.2011)
Výstava ze sbírky fotografií finanční skupiny PPF.
BaselitzGalerie Václava Špály, OBRAZY Z DĚJIN FOTOGRAFIE ČESKÉ (do 31.8.2011)
Výstava ze sbírky fotografií finanční skupiny PPF.
  
Baselitz

GAMU, Karel Cudlín - Fotografie 2001-2011 (do 11.9.2011)
Galerie AMU představuje tvorbu osobnosti české fotografie.

Jack Kerouac: Vize Codyho
Jack Kerouac svůj bezpochyby nejlepší román Vize Codyho psal přibližně ve stejné době jako své nejznámější a nejprodávanější dílo, "bibli" beat generation Na cestě, to znamená počátkem 50. let. A přestože všichni, nejen jeho přátelé, například Allen Ginsberg, ale i další, stejně jako nakladatelští redaktoři věděli, o jaký klenot se jedná, v úplnosti vyšly Vize Codyho až v roce 1973, čtyři roky po Kerouakově předčasné smrti. Vysvětlení takové prodlevy je prosté: Kerouac zde jednoduše předběhl nejen svou dobu, ale i její literární vkus, a román tak byl po svém napsání příliš "horkým zbožím", aby si nakladatelé troufli vrhnout jej na trh. 

Basista Ben Williams vydal svou první sólovou nahrávku nazvanou State of Art. Deska vychází u Concordu, kde Williams není nováčkem. Účinkoval již na albu Urbanus vibrafonisty Stefona Harrise nebo na posledním snímku Jackyho Terrassona nazvaném Push. Album State of Art je výsledkem výhry v prestižní Theolonius Monk International Competition. Kromě Williamse (kontrabas) na desce hrají Marcus Strickland (tenor, soprán sax), Matthew Stevens (kytara), Gerald Clayton (piano, el. piano), Jamire Williams (bicí) a Etienne Charles (perkuse). Jako hosté se zde objeví Jaleel Shaw (alt, soprán sax), John Robinson (rap) a Christian Scott (trubka).


  • „Úvahy o tom, že černá díra emituje částice, nasvědčují, že Bůh nejenže v kostky hraje, ale občas je hází i tam, kde je nikdo nemůže vidět.“ (Stephen Hawki

  • Kina:
    30.8. – Aero – Jmenuji se Oliver Tate (režie: Richard Ayoade, VB/USA, 2010, 97 min, Komedie) (Chytrá britská komedie o ztrátě panictví a záchraně jednoho manželství. Patnáctiletý Oliver Tate má dva cíle: zachránit manželství svých rodičů za pomoci pečlivě promyšleného plánu a přijít o panictví před svými narozeninami.) (18:00)
    30.8. – Aero – Melancholia (režie: Lars von Trier, Dán./Švé./Fr./Něm./It., 2011, 130 min. Drama) (Začíná to honosnou svatbou, končí zánikem světa. Nový film Larse von Triera vypráví uhrančivý příběh dvou sester, z nichž ta mladší se zrovna vdává a stává se čerstvou matkou.) (20:30)
    2.9. – Aero – – Lidice (režie: Petr Nikolaev, ČR/Pol., 2011, 110 min. Válečný) (Příběh obyčejných lidí, kteří se náhodou připletli do cesty dějinám.) (18:00)
    29.8. – Oko - Norské dřevo (režie: Anh Hung Tran, Jap., 2010, 133 min. Drama) (Filmová podoba knižního bestselleru Haruki Murakamiho vypráví stejně jako knižní předloha o nostalgii lásky a ztrát. Děj se odehrává na konci 60. let v Japonsku na pozadí studentských bouří. Toru Watanabe je tichý a uzavřený vysokoškolák, který se v Tokiu znovu potkává s křehkou Naoko, přítelkyní z dětství. Jejich vztah se postupně prohlubuje, zároveň je ale vystaven rostoucímu tlaku minulosti, kterou poznamenala tragédie jejich společného přítele. Během divokých nočních večírků, na které Torua bere jeho kamarád Nagasawa, potká Toru impulzivní mladou ženou jménem Midori...) (18:00)
    1.9. – Oko – Rozervaná objetí (režie: Pedro Almodóvar, Šp., 2009, 129 min. Thriller) (Před čtrnácti lety se jeden muž stal obětí vážné autonehody, při níž ztratil nejen zrak, ale i ženu svého života, Lenu. Tento muž má dvě jména…) (10:00)
    3.9. – Oko – Zvuk hluku (režie: Ola Simonsson, Johannes Stjärne Nilsson, Švéd./Fr., 2010, 102 min. Hudební) (Policista Amadeus se odjakživa cítil odstrčen, protože na rozdíl od všech svých příbuzných nemá hudební nadání, na navíc trpí silným odporem k hudbě. Nyní se dostává na stopu skupinky hudebních teroristů, která se rozhodla ovládnout veřejný prostor svými akustickými útoky.) (18:00)
    29.8. – Letní kino střelecký ostrov – Rekviem za sen (režie: Darren Aronofsky, USA, 2000, 102 min. Drama) (Film, který citlivě zachycuje vnitřní svět osamělých lidských bytostí, toužících po lásce.) (20:30)
    2.9. – Kino Lucerna – Voda pro slony (režie: Francis Lawrence, USA, 2011, 121 min. Drama) (Výpravná romance z cirkusového prostředí 30. Let minulého století o zakázané lásce, která se zrodí na magickém místě plném dobrodružství.) (13:30)
    1.-4.9. – Mat – Win Win (režie: Tim McCarthy, USA, 2011, 106 min. Komedie) (Život je hra s pravidly. Ale jsou tu i výjimky.) (18:00)
    1.9. – Ponrepo – Ďáblova past (režie: František Vláčil, ČSR, 1961, 87 min. Drama) (Ve střetu náboženského a přírodovědeckého názoru se prostý mlynář Spálený ukázal moudřejším než bohatý regent a fanatický kněz.) (17:30)
  • Kluby v Česku, potažmo hlavně v Praze:
    29.8. – Agharta – Jiří Hála Jazz Project (21:00)
    30.8. – Agharta – Petr Zeman Quintet (21:00)
    31.8. – Agharta – Michal Gera Band (21:00)
    1.-2.9. – Agharta – Yandim band (21:00)
    3.-4.9. – Agharta – Luboš Andršt Group (21:00)
    29.8. – Blues sklep – Kikina B (21:00)
    30.8. – Blues sklep – Phil Shoenfelt a Pavel Cingl (21:00)
    31.8. – Blues sklep – Slow Fingers (21:00)
    1.9. – Blues sklep – B5 (21:00)
    4.9. – Blues sklep – Big Band Trumpets (21:00)
    29.8. – Jazz Dock – Rostislav Fraš Quartet feat. Luboš Šrámek (22:00)
    30.8. – Jazz Dock – Tues blues (22:00)
    31.8. – Jazz Dock – Beata Hlavenková Trio (22:00)
    2.-3.9. – Jazz Dock – Yvonne Sanchez a band (22:00)
    29.8. – Jazz klub Ungelt – Adam Tvrdý Crossover (21:00)
    30.8. – Jazz klub Ungelt – Marcel Flemr Band (21:00)
    31.8. – Jazz klub Ungelt – Jerusalem Blues Band (21:00)
    1.9. – Jazz klub Ungelt – J.J.Jazzmen (21:00)
    2.9. – Jazz klub Ungelt – Filip Gondolán Band (21:15)
    30.8. – Jazzboat – Jazz Revue (20:30)
    1.9. – Jazzboat – Nika Diamant and Voxtory (20:30)
    2.9. – Jazzboat – Petra Ernyei Quartet (20:30)
    3.9. – Jazzboat – Svatobor Macák Quartet (20:30)
    4.9. – Jazzboat – Franta Kop Quartet (20:30)
    29.8. – Reduta – Quattro Formaggi (21:30)
    30.8. – Reduta – Bohemia Big Band (21:30)
    31.8. – Reduta – Jazz Efterrätt (21:30)
    31.8. – Stará Pekárna, Brno – Hladolet (20:00)
    30.8. – U malého Glena – Jakub Zomer Quartet (21:30)
    31.8. – U malého Glena – Jamie Marshall & Radek Hlávka (21:30)
    2.9. – U malého Glena – Libor Šmoldas Quartet (21:30)
  • Kluby - cizina:
    4.9. – Blue Note Tokyo, Japonsko – Michel Legrand Trio (18:00, 20:45)
    1.-4.9. – Blue Note New York, USA – McCoy Tyner Trio, Gary Bartz, Alfredo Rodriguez Trio (20:00, 22:30)
    2.9. – Twins Jazz, Washington, USA – Katy Roberts Quintet (20:00, 22:00)
    1.-3.9. – Ronnie Scott´s Jazz Club, Londýn, VB – James Hunter (20:00) Hudební festivaly:
    do 3.9. – Ostravské dny 2011 – Festival nové hudby (info: http://www.newmusicostrava.cz/ostravske-dny-festival/)
  • Tanec a experimentální divadlo:
    Mezinárodní tanečně-divadelní projekt Až do svítání premiéruje na festivalu Letní Letná. Choreografkou je Alena Dittrichová, česká tanečnice žijící v Lisabonu. V nové inscenace se setkává několik zajímavých osobností z různých zemí, rozličná kultura i způsob tvorby. Drama okořeněné lehkým satirickým humorem vypráví příběh o lásce a naivitě hledající cestu ve zmateném světě.
    4.9. – Nová scéna – Balet Praha Junior (20:00)
  • Multižánrové festivaly:
    do 4.9. – Letní Letná – VIII. Mezinárodní festival nového cirkusu a divadla, Praha (info: http://www.letniletna.cz/)
  • Divadla:
    29.8. – Divadlo Bez zábradlí – Bernard Slade: Další roky ve stejnou dobu (režie: Jiří Menzel) (Volné pokračování úspěšné sexkomedie Každý rok ve stejnou dobu.) (19:00)
    4.9. – Divadlo Bez zábradlí – Francis Veber: Blbec k večeři (režie: Jiří Menzel) (Při srážce s blbcem se může rozsvítit i tzv. „inteligentovi“. Přesto si raději dvakrát rozmyslete, než někoho prohlásíte za blbce. Může se vám stát, tak jako v této bláznivé komedii, že se na váš účet bude bavit někdo jiný.) (19:00)
    4.9. – Divadlo Palace Theatre, hostuje Divadlo ABC – Willy Russell: Shirley Valentine (režie: Zdeněk Kaloč) (One woman show Simony Stašové. Shirley Valentine je jméno dívky, kterou ta současná, čtyřicetiletá matka rodiny a manželka počestného občana, už dávno není. Odjede na dovolenou do míst, kde se pěstuje vinná réva a tam začíná nový život…) (19:00)
    3.9. – Jazz Dock, hostuje Divadlo Jabada – Tři nezbedné pohádky (16:00)
    29.8. – 3.9. – Letní scéna Ungelt – Richard Alfieri: Šest tanečních hodin v šesti týdnech (režie: Zdeněk Dušek) (Strhující herecký duet o lidské opuštěnosti a nikdy neumírající naději.)
    (20:00)
    2.-4.9. – Švandovo divadlo na Smíchově – Michal Viewegh: Román pro ženy (režie: Daniel Hrbek) (Svět dvaadvacetileté Laury není ničím výjimečný, ovšem jen do okamžiku, kdy se objeví samotář Oliver. Pro Lauru málem „pan božský“, pro matku stárnoucí lůzr, kterého už nikdy v životě nechtěl potkat.) (19:00) Divadelní festivaly:
    do 29.8. – Lesní slavnosti divadla 2011, Řevnice (info: http://www.divadlovlese.cz/)
    do 31.12. – České divadlo 2011 (info: http://www.ceskedivadlo.cz/)


 

PŘES TRNAVU DO BERLÍNA (2)

Minule jsem skončila ve Štramberku. Odtud už jsme mířili za Petrou do Landolfshausenu – malé vesnice poblíž Göttingenu. Vypomáhala tam na ekologické farmě na přání jejích majitelů, kteří odjeli na dovolenou. Po cestě jsme ještě spali v kempu v Benešově nad Ploučnicí, kde mají bazén se stálou teplotou vody, protože ji do něj svádějí 1 a půl km od přírodního pramene. Voda má 26°C po celý rok. Jinak tam ale nic moc není, pohraničí vypadá v neturistických oblastech docela olezle, je vidět, že nejsou lidi ani peníze. Foto se nekonalo.

 

Petra nám ukázala spoustu věcí. Viděli jsme dokonce prodejní přívěs zevnitř, protože zrovna chystala sýry na zítřejší trh do Göttingenu. Na dotaz, jestli jsme ráno schopní vstát brzy (o půl sedmé) a jet s ní dojit, nastala u nás obou kladná reakce.

Kozy a ovce, které se musí dojit každý den ráno i večer, mají k pastvě dost velký kus pozemku – je to na svahu, okolo vede ohrada z drátů, do kterých se pouští pomocí baterie proud. Ovce zřejmě poslušně vydrží uvnitř, ale kozy jsou chytrý a taky šikovný. A protože je láká vždycky ta tráva, která roste za ohradou, poněvadž je určitě zajímavější, snaží se utíkat. Takže první úkol byl sehnat je v lesíku pod ohradou a přemluvit je k návratu tou dírou, kterou utekly. Není to zrovna jednoduchý a člověk se docela nachodí. Kupodivu se nám to podařilo a Jirka pak ještě spravil ohradu.

Dalším úkolem je nahnat pokud možno všechny do menší ohrady, odkud je Petra pouštěla po čtrnácti na plošinu, která má na jedné straně žlab, kam se nasype krmení.

Dámy se musí seřadit každá k jednomu otvoru, kde se zajistí hlavy závorou. Samozřejmě se hrnou hned k těm nejbližším otvorům, takže se musí přemlouvat a stěhovat tak, aby se dostalo na všechny.

Pak se jim čistí struky čistými hadříky a ručně se každé odstříkne do hrnku trochu prvního mlíka, kde je prý nejvíc bakterií.

Zapne se dojící úřad (mimochodem to vytváří docela kravál) a na vemena se přikládají násosky a pak už to dojí samo. Jenže se musí hlídat, kdy už to dojí naprázdno a včas násosku odstranit a přidělat na další vemeno v pořadí, aby se zvířatům neublížilo. Až se vystřídají všechny, vyženou se druhými dvířky na pastvu a vpouští se další várka.

Kozy jsou opravdu mazaný a tak mě napadlo, že by si taky mohly chodit dvakrát, protože jsem jednu viděla, jak se snaží dostat do té ohrady, odkud je přístup ke krmení, podruhé. Petra to potvrdila a taky jsme pak asi ve třetí řadě nachytaly jednu s prázdným vemenem. Celkem čtyři skupiny koz jsme takto zvládli (všechno nám jakž takž šlo, jen grif na to ruční odstříkávání jsem nevychytala. Třeba někdy příště...).

Po kozách následovaly ovce – ty jsem musela nahnat se stráně dolů a to taky dalo docela dost práce. Ovce mají špinavější vemena, takže čištění dalo víc zabrat a vůbec, chovají se jinak, jsou jednodušší. Taky se pro další várku musí jedna nechat stát u žlabu "na vzorek", protože ty ostatní dělají nejraději to, co vidí u druhých. Hm, jako lidi, někdy.

Ovcí byly jen dvě skupiny, ale i tak, celý proces dojení trval skoro tři hodiny. Pak se mlíko zaveze do statku, přecedí a následuje zpracování. Sýr, který tam vyrábí, je vynikající a Petra to všechno ovládá.

Občas je potřeba si vyzkoušet nějakou takovou práci, aby si člověk vážil toho, co jí.

Udělali jsme si pak výlet do Göttingenu na trh, kde jsem nic nevyfotila, zato jsem vyfotila ve městě aspoň jednu zajímavou sochu.

Večer přijel Janne z Alp a jeli jsme ještě na kolech zkontrolovat na další pastviny stádo mladých koz a ovcí. Petra zjistila, že došla baterie a ohrada je bez proudu. Kozy na to zatím ještě nepřišly, ale dlouho by to asi netrvalo. To se pak musí rychle zajistit nová baterie...

V neděli ráno jsme se chystali odjet do Berlína, ale Petra nám slíbila ještě jeden výlet za kravami, co mají dlouhou srst. Situace se vyvinula zajímavě, protože brzy ráno přijelo auto, a v něm tlustá paní se synkem. Hlásila, že viděla právě ty krávy u jejich pole, takže utekly.
Program byl jasnej, sedli jsme do dodávky a jeli hledat krávy. Krajina je tam poměrně rozlehlá, vůbec jsem si nedovedla představit, jak se tam dá najít pět krav. U ohrady (zase na úplně jiným místě, než byly ty předešlé) jsme zjistili, že si prorazily cestu a odešly kdovíkam. Jeli jsme, pokud to po polňačkách šlo a Petra najednou prohlásila:"Tam jsou, na kopci". To už jsme museli pěšky přes pole, kde jsme zjistili, že to nejsou krávy, ale koně...

Hledání pokračovalo a nakonec se ukázal jako nejúspěšnější Janne – objevil je za polem kukuřice. Měly to být dvě mámy a tři telata. Od pohledu to ale vypadá jako pět dospělých krav.

A aby se dostaly krávy zpět do ohrady, musí jít jeden s putýnkou krmiva po cestě, aby je nalákal a vzadu jeden s tyčí brání, aby náhodou nechtěly prchat zpět, na svobodě se jim zjevně líbilo. My ostatní jsme se pohybovali okolo a zabírali pomocí tyčí různý odbočky a určovali jim směr. Kupodivu krávy pokojně došly do ohrady a bylo.

Páni spravili ohradu a my jsme v klidu mohli odjet do Berlína. A tak jsme se dozvěděli, že na farmě člověk nemá čas se flákat, natožpak nudit.

Dada a spol. www.quakvarteto.cz

28. 8. 2011 - Dr+pilní příznivci prasete

viditelné prase, viditelné prase, wwwprase prasisko viditelneprase wwwiditelneprase widitelneprase widitelné prase Viditelne.prase.cz Dušan Rouš